Mor 1480–1730  Černý, Karel

          brožovaná, 506 str., 1. vydání  vydáno: červen 2014

                             Mor, který přišel ve 40. letech 14. století, předznamenal dlouhé období periodicky se vracejících smrtících epidemií. Nebezpečí se nevyhýbalo nikomu, „černá smrt“ pravidelně postihovala bohatá obchodní centra v Itálii stejně jako spoře zalidněné regiony Skandinávie. Teprve na počátku 18. století nemoc z Evropy zmizela stejně záhadně, jako se o čtyři století dříve objevila.

Morová nákaza byla nejen zdrojem paniky, drastických sanitárních opatření či morálního sebezpytování, ale představovala i složitý lékařský problém. Od vrcholného středověku do období osvícenství vzniklo na toto téma nesčetně traktátů.

Tato publikace se zabývá postupnými proměnami názorů na mor mezi lékaři raného novověku v ěkolika oblastech. Předně se věnuje vývoji dobové lékařské literatury, zkoumá vliv modernity či naopak tradice a způsob, jímž spolu různí autoři vedli učené spory. V následující části na základě výběru pramenů z řady oblastí Evropy sleduje hlavní teorie o původu moru včetně představ o zkažení vzduchu, názorů na nakažlivost nemoci či nauky o moru přenášeném lidskými smysly. Dále popisuje, co doporučovali renesanční a barokní lékaři svým klientům, kteří se chtěli chránit před nákazou. Šlo o široké spektrum preventivních opatření počínaje karanténou či útěkem z nakažené oblasti přes dodržování vhodné diety až po užívání různých druhů amuletů. Poslední část knihy popisuje raně novověkou léčbu morem nakažených pacientů, a to jak podáváním léků či tzv. „chirurgickými“ metodami (pouštěním krve či otvíráním morových bubonů).

 

 

Poděkování

 

ÚVOD

Historie dějin lékařství a několik slov k metodologii

Mor a morové epidemie v literatuře

 

MOR V AKADEMICKÉ LITERATUŘE 1480-1730

Popis použitých pramenů

Otázka citování autorit

Učené spory o moru

 

FYZIOLOGIE ČLOVĚKA A SVĚTA

Fyziologie v renesanční medicíně

Fyziologie barokní medicíny

"Posmrtná" fyziologie

Rizikové skupiny

 

PATOLOGIE MORU (KONTAGIUM, NAKAŽLIVOST, HNILOBA, VÝVOJ NEMOCI)

Historická nosologie, dělení chorob na pandemie, epidemie, endemie a sporadicon

Definice moru a jeho historické popisy

Vnější a vnitřní příčiny moru

Pět vnějších příčin moru

Hněv boží a sociální rozvrat

Tajemství astrologie a skrytých kvalit

Environmentální příčiny

Kontagium

Imago pestis

Monarcha virulens (vnitřní příčiny moru)

 

PREVENCE A JEJÍ VÝVOJ

Předpověď blížícího se moru

Náboženská a "politická" opatření

Medicínská opatření

Psychologie, imunita a amulety

 

LÉČBA A REKONVALESCENCE

Opatření obecné povahy

Příznaky a diagnóza

Hlavní terapeutické techniky a jejich proměny

Pouštění krve a purgace

Farmakoterapie

Léčba bubonů a karbunkulů

Lékař a ošetřující personál, léčba jako procedura a stanovení prognózy

Příběhy pacientů, lékařů a měst

 

Závěr

Seznam použitých zkratek

Bibliografie

Seznam starých tisků

Seznam editovaných pramenů

Seznam použitých archivních pramenů a rukopisů

Seznam použité literatury

 

Hlavním cílem spisu Mgr. Karla Černého, Ph.D., bylo sledování proměn lékařského myšlení o infekčních chorobách a především o moru v raném novověku v období od konce 15. do začátku 18. století na základě analýzy struktury a obsahu dobové "akademické" literatury, přičemž si byl autor vědom proměnné hranice mezi raněnovověkou učenou medicínou a lidovým léčitelstvím, mezi odbornými a laickými texty.

O originalitě tématu nelze ani v nejmenším pochybovat, jeho zpracování v české historiografii chybí úplně, třebaže v zahraničí historiografie už dosáhla zajímavých výsledků. Nesporně pozoruhodná je autorova dokonalá orientace v zahraniční literatuře, jak přímo zaměřené na problematiku dějin moru, tak sledující širší kontext dějin lékařství, vytváření akademických komunit atd. - zde mohl dr. Černý využít i výsledků domácího bádání. Jak přiznává autor v úvodu, v případě moru se jedná o mimořádně široké téma, které vyžaduje mj. respekt к "zrádné povaze" hranice mezi historií a bio-historií. Autor neváhá s některými tituly či autory polemizovat, jeho výhrady jsou však pokaždé dokonale argumentačně podložené. Nesporným přínosem jsou i biogramy autorů analyzovaných titulů, které jsou přehledně zpracovány v druhé kapitole.

Práce má logickou strukturu, její členění do sedmi celků, částečně respektující strukturu pozdněstředověkých a raněnovověkých protimorových traktátů (teorie, prevence, terapie) umožňuje sledovat zkoumaný problém nejen v chronologické, ale především ve věcné a komparativní perspektivě, v nezbytně širokém kontextu dějin medicíny. Na metodologii se autor zaměřil v úvodní části svého spisu; už sama tato kapitola je nesporným přínosem, neboť moderní metodologie dějin medicíny až dosud postrádala jakéhokoli teoretického uchopení. Autor se věnuje dějinám dějin medicíny od racionálních přístupů, s nimiž přichází renesance, přes pozitivismem inspirované práce 19. století, přicházející poprvé se systematickou sebereflexí oboru, jež vedla к jeho institucionalizaci, až po práce pokročilého 20. a počátku 21. století, kdy "zdůrazňováním kontextů a podmíněnosti se vytratilo bádání o vnitřní logice vědy jako takové"(s. 17). Zkoumání moru v kontextu dějin lékařství je založeno na analýze dobové odborné literatury s vysokým zastoupením spisů českého původu, která ve zkoumaném časovém horizontu (cca 1480 -1730) reflektovala problematiku moru a morových epidemií s důrazem na postoje lékařů a dobové medicíny к tomuto medicínsky interdisciplinárnímu fenoménu. Heuristickou základnu doplňují některé práce editované a prameny vytěžené ze čtyř archivních fondů.

Zajímavým způsobem se autor vypořádal s dobovým "citačním územ" (v textech se nachází celkem 395 autorit), který podtrhuje specifičností pramenů, s nimiž pracoval (a komplikací nebylo skutečně málo!) a souvisí rovněž s problémem sebeidentifikace akademického prostoru, včetně vytváření "státu učenců" ve zkoumaném období. Podrobný výklad o tomto problému obsahuje rovněž druhá část spisu, precisuje je pak sedm tabulek v závěru spisu (osmá je věnována komparaci příznaků pro diagnózu moru). Třetí část práce, Fyziologie člověka a světa, uvádí čtenáře pak do kontextu dobového vědění o stavbě a fungování lidského těla.

Samotnému onemocnění morem jsou věnovány tři kapitoly. První z nich (a čtvrtá v pořadí) Patologie moru (kontagium, nakažlivost, hniloba, vývoj nemoci) sleduje mj. vývoj pozdněstředověké a raněnovověké nosologie a definice epidemické nákazy, včetně vývoje jejího pojmenování, historický proces hledání vnějších a vnitřních příčin moru. Autor se neomezuje jen na nákazu morovou - ostatně, jak dokládá příklady z pramenů, diagnostika epidemií se dlouho dobu pohybovala ve vágních mantinelech a debata mezi ontologickým (které posílila kontagiozní teorie) a fenomenologickým viděním nemoci se táhla po staletí. Závěr podkapitoly týkajících se vnějších příčin moru je zaměřen na psychologické aspekty morového onemocnění, především na fenomén strachu. Podkapitola Monarcha virulens pak analyzuje dobové představy o vnitřních příčinách tohoto onemocnění; autor dokládá, že lékaři v minulosti chápali mor jako komplexní krizi podmínek vnitřního prostředí lidského organismu, životního prostředí jedince a zčásti i sociálního prostředí. Pátá kapitola s názvem Prevence a její vývoj (patří sem otázka protiepidemických opatření, izolacionistická preventivní opatření zajišťovaná zpravidla politickou mocí, lékařská opatření, individuální snahy odvrátit nebezpečí nákazy, farmakologie protimorové profylaxe, opatření týkající se psychiky) zohledňuje mj. prostupnou hranici mezi "seriózní" lékařskou prognostikou a proroctvím či astrologií, což je opět demonstrováno na dílech raněnovověkých autorit. Poslední z kapitol, v pořadí šestá, nese název Léčba a rekonvalescence. Autor si zde všímá opatření obecné povahy, dobových terapeutických metod (včetně venesekce, považované takřka za všemocnou), podoby morových špitálů, významu modlitby a přítomnosti kněze v léčbě, farmakoterapie, diet. Následuje stručný, leč syntetizující závěr a nezbytný vědecký aparát.

Objevná a originální práce, v daném časovém a tematickém rozsahu ojedinělá v českém prostředí, vytváří nejen, jak si ostatně autor přeje, "první náhled pro budoucí systematické studium raně novověké lékařské teorie", ale navíc je argumentačně bohatou syntézou dějin moru v období raného novověku. Dějiny moru se dr. Černému skutečně podařilo pojednat v "co nejúplnější rekonstrukci dobové vědy se všemi jejími chybami a podivnostmi".

Schopnost interdisciplinárního uchopení, umístění tématu na pomezí historie, medicíny, filosofie a filologie - vždyť ve středověku a raném novověku byl jazyk vnímán jako stabilní fenomén a jako objektivní nástroj sloužící к poznání světa (lze tedy nejstarší přístup к moru, kdy je choroba definována lingvisticky, chápat v kontextu filosofického realismu?). Přičtěme vynikající stylistickou úroveň práce, vysokou odbornost a čtivost, neotřelé, místy vtipné formulace - to vše je dokladem autorovy bezpečné orientace v širokém kontextu zpracovaného tématu a jeho badatelské zralosti.

 

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Dějiny morových epidemií jsou atraktivním tématem, tomu odpovídá množství prací, které mu byly zasvěceny v zahraniční i naší odborné literatuře. Ostatně i sám autor věnoval morové problematice značnou pozornost. Karel Černý "morovou" literaturu nejen zná, jak přesvědčuje už v úvodu, ale dokáže se s ní kriticky vyrovnat i načerpat důležité poznatky, které zasazuje do rámce vlastního výzkumu. Existují tvůrci, kteří v nadneseném názvu vlastního díla slibují mnohé, ale naplnění příslibu se čtenáři nedočkají. Černý je až nezvyklým příkladem opačného jevu: v jeho dějinách moru v raném novověku se odráží v plném spektru celistvá historie medicíny. Kromě toho přistupuje ke zpracování naprosto netradičním způsobem: jak sám vysvětluje nehodlá poskládat své dějiny lékařství jako kaleidoskop portrétů významných osobností, ale chce se "pokusit o co nejúplnější rekonstrukci dobové vědy". Musím konstatovat, že se mu to podařilo v míře nevídané. Černého práce je kromě jiného sofistikovanou ukázkou diltheyovsko - kalistovského "vciťování" se do historie. Možná, že by s tímto mým hodnocením Karel Černý nesouhlasil, zná modernější metodologické podněty a metodické postupy, které nevtíravým způsobem aplikuje na své téma, ale mám za to, že jeho barvitý a přitom výsostně vědecký obraz zvoleného úseku dějin medicíny nese všechny znaky niterného ztotožnění se s tématem. Kniha Karla Černého je precizně promyšleným, zralým historiografickým, filozoficky ukotveným dílem, nadto vystavěným na základě perfektní znalosti dobových pramenů. Jen na okraj musím připomenout, těmto pramenům Černý dokonale rozumí vybaven znalostí latiny i medicínské problematiky.

Obsáhlá práce je členěna tematicky. Po analýze pramenů, metodické úvaze o citování autorit od antiky po novověk a přehledu učených sporů o moru následuje objevná a instruktivní kapitola nazvaná Fyziologie člověka a světa. Autor tu rozebírá náhledy někdejších lékařů na "stavbu a vnitřní fungování zdravého lidského těla". Ukazuje, jak fyziologické názory v 16. a 17. století jen velmi málo posouvaly ve srovnání s předchozím stavem, navzdory často proklamovanému pokroku tzv. vědecké revoluce. Poté, co Černý seznámí čtenáře s funkcemi zdravého organismu, přikročí к jevům patologickým. Sleduje skutečné i transcendentní příčiny moru, prevenci, léčbu a rekonvalescenci. Všímá si ošetřujícího personálu a závěrem se dotýká ještě "příběhů pacientů, lékařů a měst", tedy líčí konkrétní tragické viníky i oběti epidemií. Tolik jen velice stručně к obsahu, jehož převyprávění jistě není předmětem posudku.

Dílo Karla Černého jsem pečlivě přečetla. Přečetla nejen pečlivě, ale doslova s nadšením. I když je rozsahem objemná, nenudí a čte se velmi dobře nejen díky množství zajímavých informací, ale i díky autorovu čtivému a poutavému stylu, což je třeba zvláště ocenit vzhledem к náročnému vědeckému obsahu. Na počátku jsem zmínila Černého metodologickou erudici, filozofické reflexe. Nyní musím ještě doplnit, že autor svou historii lékařství dokázal zařadit do hlubšího dějinného kontextu a je poučen i o výtvarném umění a krásné literatuře, kterou nepoužívá jako ornamentální doplněk svého textu, ale adekvátní zdroj informací. V neposlední řadě jsou nepřehlédnutelným faktem autorovy znalosti medicínské. Připomínat, že Černý adekvátně cituje prameny a literaturu by bylo až nadbytečné. Předkládaný rukopis Karla Černého pokládám jednoznačně za dílo přelomové, dílo, které může být vzorem nejen pro dějiny lékařství, pro historickou antropologii, ale i obecnou historiografii. Troufám si tvrdit, že nejen pro tu českou.

                Z recenzního posudku: doc. PhDr. Ivana Čornejová, Csc.

 

Napsat recenzi

Poznámka: Nepoužívejte HTML tagy!
    Špatný           Dobrý

Mor 1480–1730 Černý, Karel

  • Kód výrobku: Mor 1480–1730 Černý, Karel
  • Dostupnost: 1
  • 440CZK

  • Cena bez DPH: 440CZK