Východní křesťanské církve Szabo, Miloš

[Eastern Christian churches]


brožovaná,  222 str., 1. vydání
vydáno: řijen 2016


Křesťanství se z Jeruzaléma šířilo několika směry. Jedním z jeho nejvlivnějších center byl Řím, jenž se také stal sídlem papežů a zůstal jím i po přesídlení císaře do nově vzniklé a tehdy řecké Konstantinopole. Kromě Říma, spjatého s apoštolem Petrem, však existovaly i další velké křesťanské obce, založené ostatními apoštoly a ležící na východ od římské říše, které se rovněž nazývaly církvemi.
A tak i dnes kromě největší latinské (římské) církve existují desítky východních, právem se chlubících vlastní apoštolskou tradicí. Jejich vzájemná komunikace a spolupráce byla několikrát přerušena a zase obnovena, čímž vzniklo jejich dnešní označení sjednocené církve (s Římem) a církve nesjednocené.
Tato encyklopedická monografie – první svého druhu u nás – přináší nejen stručný historický pohled na vznik a vývoj všech jednotlivých východních církví (sjednocených i nesjednocených), ale i jejich aktuální stav (2016). Mnohé z nich rostou počtem svých členů i svými aktivitami, další zanikají, a to nejen pro úbytek svých věřících, ale i z důvodu válek a pronásledování. Některé již po staletí setrvávají víceméně uzavřené na území, kde kdysi vznikly, jiné dnes naopak působí v lokalitách, které ani nelze označit Východem. Přesto zůstávají svou tradicí, obřadem, kulturou, právem i spiritualitou nadále církvemi východními.

 Jak z názvu vyplývá, monografie podává přehled všech v současnosti existujících tzv. východních církví, ať katolických (tj. s Římem sjednocených) nebo autokefálních v širokém smyslu slova.
Po úvodních kapitolách vysvětlujících různost obřadů v křesťanské církvi autor podává přehled jednotlivých křesťanských východních církví v členění do čtyř úseků: východní syrské církve - předchalcedonské církve - pravoslavné církve - katolické východní církve. Opustil přitom vědomě tradiční způsob jejich klasifikace podle pěti tzv. velkých rituálních okruhů ve prospěch vlastního instruktivního členění podle kritéria unie, resp. přerušení communia.
Vlastnímu textu monografie předchází anotace, obsah a úvod, následuje jej závěr, seznam použitých zkratek a bibliografie ve členění na prameny (resp. jejich sbírky) a odbornou literaturu. Připojeno je též sedm příloh, a sice: přehled jurisdikční struktury východních církví (přílohy č. 1 -5), přehled papežských dokumentů týkajících se východních církví (příloha č. 6) a přehled současných nejvyšších představitelů východních církví (příloha č. 7). Monografie má celkem 179 číslovaných stran a je opatřena bohatým poznámkovým aparátem.
Posuzovaná monografie imponuje vědeckou akribií, s níž autor pracoval, jakož i úsilím, s nímž nashromáždil řadu údajů o východních církvích, a to nejen obecně dospupných, ale i obtížně dostupných, resp. (alespoň pro laika) prakticky nedostupných. Monografie vysoce převyšuje všechny publikační výstupy, které u nás na toto téma existují nebo se jej alespoň dotýkají (např. Jacoš, Polášek, Boumis, Dvořáček a další) a stane se nepostradatelným manuálem pro všechny, kdo se budou otázkami východních církví u nás zabývat.

Z recenzního posudku: Prof. JUDr. Ignác a. Hrdina, DrSc.
Tematika východních církví je předmětem zájmu odborné i širší veřejnosti. Té však dosud schází opravdu komplexní přehled o všech takových existujících církvích ve světě. Dílčí informace, silně ovlivněné konfesní příslušností, lze nalézt například v publikacích arcibiskupa Kryštofa "Pravoslavný svět. Přehledné dějiny patriarchátů a místních církví" (2000) a "Orientální pravoslavné církve" (2004) nebo v knize Adreje Slodičky "Staroorientálne ortodoxně církvi" (2009). Autor předkládané publikace však mapuje existenci všech takových církví z toho hlediska, že většina z východních církví má jak svoji nekatolickou (pravoslavnou, staroorientální apod.) podobu, tak i podobu katolickou, s Římem sjednocenou.
Publikace má potřebný přehledný a encyklopedický ráz, avšak je také zřejmé, že ji píše erudovaný církevní právník. Proto seznamuje čtenáře s pojetím východních církví podle Kodexu kánonů východních církví, promulgovaného papežem Janem Pavlem II. v roce 1990. Pro pochopení kanonickoprávního přístupu ke katolickým východním církvím je klíčový pojem církve "sui iuris", obdoba pravoslavné autokefality. Také věroučné a historické pozadí rozvoje východních církví nezůstává stranou autorova zájmu.
Zatímco o katolických východních církvích lze nalézt informace v papežské ročence "Annuarium pontificium", náročné jistě muselo být pro autora získávání informací o mnoha pravoslavných a staroorientálních církvích s katolickou církví nesjednocených. Působivé jsou i názvy církví uváděné v originálních typech písma, jakož i portréty hierarchů, zobrazující jejich specifické církevní insignie.
Pro východní křesťany je již po velmi dlouhou dobu typická migrace do Evropy a Severní Ameriky, způsobená podmínkami života v zemích, v nichž žijí. A protože je právě otázka uprchlictví a migrace tak aktuální, může být právě přehled východních církví potřebný, neboť v publikaci lze dohledat, které z křesťanských církví se nalézají například na území dnešní Sýrie či Iráku.
Kniha splňuje předpoklady, kladené i na vědecké zpracování tematiky, je opatřena citačním aparátem, seznamem pramenů, jejich sbírek i seznamem sekundární literatury. Zároveň je publikace čtivá a srozumitelná i pro laickou veřejnost. Doporučuji proto její uveřejnění.

Z recenzního posudku: Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D