František Vladimír Lorenc Svědectví o životě a díle neobyčejného člověka


Autor: Vlastimil Novobilský



143 str.
14 x 20 cm
brožovaná
165,- Kč

František Vladimír Lorenc (1872-1957) se narodil v obci Zbyslav, nedaleko od Čáslavi, v chudé rodině mlynářského dělníka. Už v mládí projevoval mimořádné nadání, zvláště při studiu cizích jazyků. Za peníze, které mu poskytovala rodina na studium, si kupoval knihy a opomíjel stravu. To nemohlo zůstat bez následků. V šesté třídě kolínského gymnázia musel studium ukončit, protože se u něj projevovaly známky tuberkulózy.

Odešel do Prahy, kde se věnoval politické a agitační činnosti. Jeho práce v Omladině, v hnutí pokrokové dělnické mládeže a studentů, nemohla uniknout pozornosti rakousko-uherské policie. Lorencovi hrozilo uvěznění a nástup do tříleté vojenské služby. Rozhodl se, že opustí Čechy a pokusí se využít emigrace českých rodáků do Brazílie, kde tamější vláda slibovala imigrantům půdu k farmářské činnosti. K útěku využil okolnosti, že syn jedné rodiny se nakonec rozhodl, že neodjede a zůstane doma se svou snoubenkou. Pod jeho jménem Lorenc nastoupil v Hamburku na poštovní parník Argentina a spolu se skupinou asi 20 českých rodin se vylodil v Rio de Janeiro. Zde se vrátil ke svému původnímu jménu ovšem v portugalském znění – Fracisco Valdomiro Lorenz. Během plavby se naučil základům brazilské portugalštiny, kterou po vylodění s úspěchem použil pro jednání s brazilskými úřady.

Cílem českých imigrantů byl nejjižnější stát brazilské konfederace Rio Grande do Sul. V té době však v okolí hlavního města Rio de Janeiro zuřily boje povstalců proti současné vládě. Plány na využití brazilské nabídky k provozovní framářské činnosti ztroskotaly. Čeští imigranti se rozešli a každý hledal obživu na vlastní pěst. Lorenc vystřídal několik zaměstní až se mu konečně podařilo odcestovat do Porto Alegre, hlavního města nejjižnějšího brazilského státu Rio Grande do Sul. Po dramatické cestě vnitrozemím do vznikající vesnice Dom Feliciano zde začal Lorenz farmařit. Bylo to ale pro nezkušeného Lorenze velmi obtížné, a proto po nějaké době uvítal možnost pracovat jako učitel. Škola se pod jeho vedením dobře rozvíjela a Lorenz byl jmenován jejím ředitelem.

V D. Feliciano se Lorenz oženil s Němkou Idou Krazsewskou a měli spolu 13 dětí. Dvě z nich brzy zemřely. Lorenz adoptoval ještě několik dalších dětí a materiálně podporoval děti, které k němu přicházely na stravu, mezi nimi také jednu černošku.

Při své starosti o rodinu, práci ředitele školy a osvětové činnosti nacházel ještě čas na literární činnost, mimo jiné na překlady z české literatury do portugalštiny. To ocenil i prezident T.G. Masaryk. Pozoruhodaná je také Lorenzova práce na záchranu jazyků původního indiánského obyvatelstva zaznamenáním jejich gramatik.

Lorenz hodně překládal z angličtiny do portugalštiny, ale dokonce ze sanskrtu do portugalštiny a mezinárodního jazyka esperanto. Ještě před svou emigrací vydal totiž na svůj náklad první učebnici esperanta pro Čechy (1890), pouhé tři roky po vydání první učebnice esperanta L.L. Zamenhofem. Brazilští autoři zaznamenávají, že na konci života ovládal 104 jazyky.

Uvádí se, že jeho dílo obsahuje více než 80 položek, které jsou v knize uvedeny. Není vyloučeno, že budou objevena další v dosud neprověřených archivech. Ve svých dílech věnuje mimořádnou pozornost spiritualistické tématice, která byla a je i v současnosti v Brazílii přijímána s velkou pozorností.

Lorenz patří mezi tři nejznámější osobnosti Brazílie s českým původem. Jsou to bývalý prezident Juscelino Kubitschek de Oliveira, podnikatel Jan Antoním Baťa a právě Lorenz.

Jeho dramatický život, který popisuje ve vlastním životopise uvedeném v této knize, rozsáhlé dílo a život naplněný filantropii zasluhuje větší pozornost v jeho původní vlasti než tomu bylo dosud.