Společnost a vědění II. Od Encyklopedie k Wikipedii

Burke, Peter

      Přeložil: Pokorný, Martin       brožovaná, 406 str., 1. vydání

                               Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů „od Gutenberga po Google". Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie.

Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem.

PODĚKOVÁNÍ

ÚVOD

PRVNÍ ČÁST: Vědomostní praktiky

1. Shromažďování poznatků

2. Analýza poznatků

3. Síření poznatků

4. Využití poznatků

DRUHÁ ČÁST: Cena za pokrok

5. Ztráta vědomostí

6. Dělení znalostí

TŘETÍ ČÁST: Sociální historie ve třech rozměrech

7. Geografie vědění

8. Sociologie vědění

9. Chronologie vědění

BIBLIOGRAFIE

REJSTŘÍK

                       Kniha Petera Burka Společnost a vědění II, Od Encyklopedie k Wikipedii, jež navazuje na první svazek Společnost a vědění s podtitulem Od Guttenberga k Diderotovi (Karolinum 2007), se zabývá současným stavem společnosti vědění, která je specifická v tom, že se v ní prosazují nejrůznější, často i značně protikladné tendence týkající se shromažďování informací, jejich analýzy, šíření i praktického uplatňování. Rubem stále rychlejší a dokonalejší techniky shromažďování poznatků je jejich ztrácení, internacionalizace vědění se ocitá v konfliktu s nacionalizací (odtud i utajování či ničení informací), postupující specializace pak vede k tomu, že hranice mezi disciplínami se stávají téměř neprostupnými, ať jakkoli usilují o mezioborový přístup k vědění.

Polem, které Peter Burke zkoumá, jsou tedy sociální dějiny poznání a vědění. Znamená to, že se nesoustředí na biografie vědců či příběhy vynálezů, nýbrž na vznik a vývoj institucí povolaných k tomu, aby vědomosti získávaly a předávaly, od univerzit přes knihovny a internet až třeba k tajným službám; to, co se pokouší odhalit, je v první řadě společenská role poznání v moderním západním světě. Burkova kniha však vedle své encyklopedičnosti, jejímž základem je obdivuhodná autorova erudice a důkladná znalost prostředí, sleduje rovněž linii kritickou, když například upozorňuje na neudržitelnost představy o pokroku jako přirozeném důsledku akumulace vědění, když pečlivě odlišuje rovinu informací od roviny poznatků, anebo když zkoumá akademické postoje k různým druhům vědění (boj o prostor v rámci univerzitních struktur).

Jeho esej k sociologii vědění samozřejmě zobecňuje fakta, avšak na základě bohatého materiálu, při jehož shromažďování se autor neomezil jen na hlavní obory vědění, vždy se snaží postupovat napříč a přes zdánlivě pevné hranice disciplín, takže se všude vyhýbá dnes již neobhajitelnému protikladu přírodních a humanitních věd (vědění je svým způsobem technologie). Ukazuje na četných příkladech i souvislost mezi poznáním a fungováním společnosti, mezi věděním a mocí, což je téma zvláště aktuální v současném světě, který je na jedné straně informacemi přetížen a na straně druhé vykazuje silnou tendenci k tomu, co se po Michelu Foucaultovi a Gillesi Deleuzovi označuje jako společnost kontroly.

              Z recenzního posudku: Miroslav Petříček