Popper, K. R.  Otevřená společnost a její nepřátelé II

             Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politické filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu „systémová řešení“, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení co nejlepšího stavu hledí odstraňovat jedno po druhém ty nejpalčivější zla a nepořádky. Ale Otevřená společnost je daleko více než to: je to srozumitelný a čtivý text, kde čtivost není výsledkem chtěné snahy o popularizaci, nýbrž Popperova přesvědčení, že osud svobodného světa možná závisí na tom, aby se hlavní sdělení knihy dostalo k co největší skupině čtenářů. Tímto sdělením je: budoucnost je otevřená! Bude-li vám někdo tvrdit, že doba si žádá to či ono (v době psaní knihy plánované hospodářství a totalitární politiku), nemůže mít pravdu, protože o tom, co nastane, nerozhodují nějaké trendy či dějinná směřování, nýbrž rozhodnutí lidí. Důkladněji to dokazuje v Bídě historicismu (1957), ale šířit toto poselství se pokouší především zde (a přidává k tomu i kontroverzní, ale závažnou analýzu jistého aspektu díla největšího filosofa všech dob, za něhož Popper považuje Platóna).. Přeložila J. Odehnalová. Druhé vydání připravil J. Moural.


Počet stran: 430  Vazba: pevná  Formát: 135x205  Rok vydání: 2015

Obsah
Svazek II
Vzedmutí proroctví: Hegel, Marx a
co následovalo
Rozmach věštecké filosofie
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
11. Aristotelské kořeny hegelovství
 . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
12. Hegel a
nový tribalismus
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
33
Marxova metoda
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
82
13. Marxův sociologický determinismus
. . . . . . . . . . . . . .
82
14. Autonomie sociologie
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
90
15. Ekonomický historicismus
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
100
16. Třídy
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
110
17. Právní a
sociální systém
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
116
Marxovo proroctví
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
132
18. Příchod socialismu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
132
19. Sociální revoluce
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
142
20. Kapitalismus a
jeho osud
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
160
21. Posouzení proroctví
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
184
Marxova etika
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
190
22. Morální teorie historicismu
 . . . . . . . . . . . . . . . . . .
190
Dozvuky
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
203
23. Sociologie poznání
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
203
24. Věštecká filosofie a
vzpoura proti rozumu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
215
Závěr
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
249
25. Mají dějiny nějaký smysl?
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
249
Poznámky
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
270
Dodatky
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
375
I. Fakta, normy a
pravda: další
kritika
relativismu
(1961)
. . . . .
375
II. Poznámka o
Schwarzschildově knize o
Marxovi
(1965)
.
.
.
.
402
Seznam zkratek
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
403
Seznam literatury
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
405
Jmenný rejstřík
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
411
Věcný rejstřík
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
416
Ediční poznámka
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
429
 

82
Marxova metoda
Kolektivisté... mají nadšení pro pokrok, sympatie k
chudým,
ostrý smysl pro bezpráví a
puzení konat velké věci, čehož se
nedostává v
současném liberalismu. Ale jejich věda je založena
na hlubokém nedorozumění... a
jejich činy jsou hluboce de
-
struktivní a
reakční. A
tak jsou lidská srdce rozpolcena, mysli
stojí v
rozdílných táborech a
nabízí se nemožná volba.
Walter Lippmann
13
Marxův sociologický determinismus
Strategií vzpoury proti svobodě vždy bylo „využívat citů a
neplýtvat
energií v
marné snaze je potlačit“.
1
 Nejváženější ideje humanistů byly
často hlasitě velebeny jejich úhlavními nepřáteli, kteří tak pod maskou
spojenců pronikli do humanistického tábora a
způsobili v
něm nesvár
a
hluboký zmatek. Tato strategie se mnohokrát osvědčila, jak je vidět
z
toho, že si mnozí opravdoví humanisté stále hluboce váží Platónovy
ideje „spravedlnosti“, středověké myšlenky „křesťanského“ autoritář
-
ství, Rousseauovy myšlenky „obecné vůle“ či Fichtovy a
Hegelovy
myšlenky „národní svobody“.
2
 Avšak tato metoda infiltrace, rozdělení
a
zmatení humanistického tábora a
vytvoření do značné míry bezděč
-
né, a
právě tím dvojnásob účinné intelektuální páté kolony dosáhla
největšího úspěchu teprve v
situaci, kdy hegelovství posloužilo jako
základ pro opravdové humanistické hnutí: pro marxismus, dosud nej
-
čistší, nejpropracovanější a
nejnebezpečnější formu historicismu.
Bylo by lákavé věnovat se zeširoka podobnostem mezi marxismem,
levým hegelovstvím a
jeho fašistickým protějškem. Avšak bylo by
naprosto nespravedlivé přehlédnout rozdíly mezi nimi. Přestože mají
skoro stejný intelektuální původ, nelze pochybovat o
humanistické
83
13. Marxův sociologický determinismus
inspiraci marxismu. Marx se navíc čestně pokusil, na rozdíl od pravé
-
ho hegelovství, aplikovat racionální metody na nejpalčivější problémy
života společnosti. Hodnotu takového pokusu nesnižuje ani to, že byl
značně neúspěšný, jak se pokusím dokázat. Věda postupuje kupře
-
du cestou pokusu
a
omylu. Marx se pokusil, a
třebaže se ve svých
hlavních teoriích mýlil, jeho úsilí nebylo marné. V
mnoha směrech
nám otevřel oči a
zostřil náš pohled. Návrat k
sociálním vědám před
Marxem není myslitelný. Všichni moderní autoři navazují na Marxe,
dokonce i
když to nevědí. To platí obzvláště pro ty, kdo s
jeho teori
-
emi nesouhlasí, jako například já; a
ochotně připouštím, že např. mé
pojetí Platóna
3
 a
Hegela nese stopy jeho vlivu.
Máme
li být k
Marxovi spravedliví, musíme uznat jeho poctivost.
Jeho otevřená mysl, jeho smysl pro fakta, jeho nedůvěra k
prázdným
řečem a
především k
moralizujícím prázdným řečem z
něho učinila
jednoho z
nejvlivnějších světových bojovníků proti pokrytectví a
fa
-
rizejství. Měl palčivou touhu pomáhat utlačovaným a
byl si plně vě
-
dom, že je zapotřebí činit tak nejen slovy, ale také činy. Protože jeho
nadání bylo především teoretické, věnoval ohromné úsilí tomu, aby
vytvořil, jak se domníval, vědecké zbraně k
boji za zlepšení osudu
velké většiny lidí. Jeho upřímnost při hledání pravdy a
jeho intelektu
-
ální poctivost ho odlišuje od mnoha jeho následovníků (přestože bo
-
hužel docela neunikl zhoubnému vlivu vzdělání v
duchu hegelovské
dialektiky, podle Schopenhauera „ničivé pro všechnu inteligenci“).
4
Marxův zájem o
sociální vědy a
sociální filosofii byl především prak
-
tický. V
poznání viděl prostředek, jak napomoci pokroku lidstva.
5
Proč tedy Marxe napadat? Jsem přesvědčen, že vzdor svým zá
-
sluhám byl Marx falešným prorokem. Prorokoval vývoj dějin a
jeho
proroctví se nenaplnila; to však není mé hlavní obvinění. Mnohem
důležitější je, že svedl řadu inteligentních lidí k
víře, že historické
proroctví je vědecký způsob, jak se zabývat sociálními problémy.
Marx je zodpovědný za zhoubný vliv historicistické metody myšlení
mezi těmi, kdo si přejí napomáhat otevřené společnosti.
Je však marxismus opravdu druhem čistého historicismu? Nena
-
jdeme v
něm i
rysy sociální technologie? Rusko podniká odvážné
a
často úspěšné experimenty v
sociálním inženýrství, a
to vedlo mno
-
hé k
závěru, že marxismus jakožto věda či vyznání, na nichž je ruský
experiment založen, musí být druhem sociální technologie nebo jí
musí být alespoň nakloněn. Kdo však něco ví o
historii marxismu,

¨84
Marxova metoda
nemůže se takto mýlit. Marxismus je čistě historická teorie, jejímž
cílem je předpovídat budoucí ekonomický a
mocenskopolitický vývoj
a
zejména revoluce. Jako takový jistě neskýtal základ pro politiku
ruské komunistické strany, poté co se dostala k
politické
moci. Jelikož
Marx prakticky odmítl veškerou sociální technologii jako utopickou,
6
jeho ruští žáci zprvu shledali, že vůbec nejsou připraveni řešit velké
úkoly v
oblasti sociálního inženýrství. Lenin si velice brzy uvědomil,
že marxismus nedokáže pomoci v
záležitostech praktické ekonomiky.
„Neznám žádného socialistu, který by se těmito problémy zabýval,“
řekl Lenin
7
 po převzetí moci, „v
bolševických ani v
menševických
učebnicích o
těchto věcech není nic psáno.“ Po období neúspěšného
experimentu takzvaného „válečného komunismu“ se Lenin rozhodl
přijmout opatření, jež fakticky znamenala omezený a
dočasný návrat
k
soukromému podnikání. Tento tzv. NEP (Nová ekonomická politika)
a
pozdější experimenty
– pětiletky atd.
– nemají nic společného s
teo
-
riemi „vědeckého socialismu“, které kdysi předložili Marx a
Engels.
Nelze dost dobře chápat mimořádnou situaci, v
níž se Lenin před za
-
vedením NEPu nacházel, ani jeho počínání, aniž to vezmeme v
úva
-
hu: Marxovo rozsáhlé ekonomické bádání se vůbec netýká problémů
konstruktivní ekonomické politiky, např. ekonomického plánování.
Jak Lenin připouští,
v
Marxově díle sotva najdeme slovo o
ekonomice
socialismu
– až na neužitečná
8
 hesla jako „každý podle svých schop
-
ností, každému podle jeho potřeb“. Je to proto, že veškerý Marxův
ekonomický výzkum je plně ve službách jeho historického proroctví.
A
musíme to říci ještě silněji: Marx velice zdůrazňoval rozdíl mezi
svou čistě historicistickou metodou a
jakýmkoli pokusem o
ekono
-
mickou analýzu za účelem racionálního plánování. Takové pokusy
zavrhoval jako utopické a
nelegitimní. Proto marxisté ani nestudovali,
čeho v
této oblasti dosáhli tzv. „buržoazní ekonomové“. Pro konstruk
-
tivní práci byli svým studiem připraveni dokonce méně než někteří
„buržoazní ekonomové“ samotní.
Marx viděl své zvláštní poslání v
tom, že zbaví socialismus jeho
sentimentálního, moralizujícího a
vizionářského pozadí. Socialis
-
mus se měl vyvinout ze stadia utopismu do stadia vědy;
9
 měl být
založen na vědecké metodě analýzy příčiny a
následku, a
tím na
vědecké předpovědi. A
jelikož Marx považoval za samozřejmé, že
předpověď ve společenské oblasti je totéž co historické proroctví,
vědecký socialismus měl být založen na studiu historických příčin
85
13. Marxův sociologický determinismus
a
historických následků, a
vposledku na proroctví svého vlastního
vzestupu.
Marxisté, když jsou jejich teorie napadány, se často stáhnou na
pozici, podle níž marxismus není primárně ani tak teorie, jako spíše
metoda. Tvrdí, že dokonce i
kdyby některé části učení Marxe nebo
jeho následovníků byly překonány, jeho metoda by zůstala nenapad
-
nutelná. Domnívám se, že tvrzení, že marxismus je především meto
-
da, je správné. Mylné je ale věřit, že jakožto metoda je chráněn před
útoky. Situace je prostě taková, že kdo chce posoudit marxismus,
musí jej přezkoušet a
kritizovat jako metodu, tj.
musí jej poměřovat
metodologickými standardy. Musí se ptát, zda je to metoda plodná
nebo bídná, tj.
zda je schopna vést k
rozvoji vědy nebo ne. Standardy,
jimiž musíme marxistickou metodu posuzovat, jsou tudíž praktické
povahy. Tím, že jsem marxismus popsal jako ryzí historicismus, dá
-
vám najevo, že marxistickou metodu považuji ve skutečnosti za velmi
bídnou.
10
Marx sám by souhlasil s
tímto praktickým přístupem ke kritice své
metody, protože byl jedním z
prvních filosofů, kteří rozvíjeli názory
později nazvané „pragmatismus“. Přivedlo ho k
tomu přesvědčení,
že praktický politik (samozřejmě tím mínil politika socialistického)
potřebuje nutně vědecké zázemí. Učil, že věda má přinášet praktické
výsledky. Vždycky si prohlédněte plody, praktické důsledky teorie!
Říkají nám dokonce něco i
o
její vědecké struktuře. Filosofie nebo
věda, která nepřináší praktické výsledky, pouze interpretuje svět,
v
němž žijeme. Mohla by však a
měla učinit více: měla by svět změ
-
nit. „Filosofové,“ napsal Marx na počátku své dráhy,
11
 „dosud svět jen
všelijak vykládali; jde však o
to jej změnit.“ Snad to byl tento prag
-
matický postoj, co ho přivedlo k
anticipaci důležité metodologické
zásady pozdějších pragmatistů, že nejvlastnějším úkolem vědy není
získávat poznání minulých faktů, nýbrž předpovídat budoucnost.
Důraz na vědeckou předpověď, což je samo o
sobě důležitý a
pro
-
gresivní metodologický objev, zavedl Marxe bohužel na nesprávnou
cestu. Věrohodný argument, že věda může předpovídat budoucnost,
pouze pokud budoucnost je predeterminována
– pokud je budoucnost
takříkajíc přítomna v
minulosti, zasunuta v
ní
– přivedl Marxe ke lpě
-
ní na mylné představě, že přísně vědecká metoda musí být založena
na přísném determinismu. Marxovy „nevyhnutelné zákony“ příro
-
dy a
dějinného vývoje ukazují jasně na vliv laplaceovské atmosféry
86
Marxova metoda
a
francouzských materialistů. Avšak o
představě, že výrazy „vědecký“
a
„deterministický“, nejsou
li synonymy, jsou přinejmenším neroz
-
lučně spjaty, lze nyní prohlásit, že je to jedna z
pověr doby, která
ještě zcela nepominula.
12
 Jelikož se zabývám především otázkami
metody, jsem rád, že při debatách o
metodologickém aspektu deter
-
minismu je zcela zbytečné pouštět se do úvah o
metafyzickém problé
-
mu determinismu. Ať už totiž taková metafyzická polemika dopadne
jakkoli (jako třeba polemika o
relevanci kvantové teorie pro „svo
-
bodnou vůli“), jedna věc je zřejmá: žádný druh determinismu, ať je
vyjádřen jako princip uniformity přírody nebo jako zákon všeobecné
příčinnosti, nelze nadále pokládat za nezbytné východisko vědecké
metody. Nejrozvinutější ze všech věd
– fyzika
– ukázala, že se nejen
bez takového východiska obejde, ale také že je s
ním do určité míry
v
rozporu. Determinismus není nezbytný výchozí požadavek vědy,
která je schopná předpovídat. O
vědecké metodě nelze tudíž říci, že
upřednostňuje striktní determinismus. Věda může být přísně vědecká
bez tohoto předpokladu. Nemůžeme pochopitelně vyčítat Marxovi,
že měl opačný názor, neboť i
ti nejlepší vědci jeho doby na tom byli
stejně.
Je třeba si povšimnout, že to nebyla ani tak abstraktní teoretická
nauka o
determinismu, co zavedlo Marxe na scestí, jako spíše prak
-
tický vliv této nauky na jeho pojetí vědecké metody, na jeho názor
na cíle a
možnosti sociální vědy. Abstraktní myšlenka „příčin“, které
„determinují“ vývoj společnosti, je sama docela neškodná, pokud ne
-
vede k
historicismu. A
skutečně neexistuje jediný důvod, proč by nás
měla tato myšlenka vést k
tomu, abychom přijali historicistický postoj
k
sociálním institucím
–
v
podivném kontrastu oproti technickému
postoji, jejž zaujme každý (a
zejména deterministé) k
mechanickému
nebo elektronickému přístroji
. Neexistuje důvod, proč bychom měli
uvěřit, že ze všech věd právě sociální věda dokáže uskutečnit dávný
sen o
odhalení tajemství, jež pro nás skrývá budoucnost. Víra ve vě
-
decké věštění budoucnosti není založena jen na determinismu, nýbrž
také na nerozlišování mezi
vědeckou předpovědí
, jak ji známe z
fyziky
nebo astronomie, a
historickým proroctvím ve velkém měřítku
, které
v
hrubých rysech předpovídá hlavní tendence budoucího vývoje spo
-
lečnosti. Tyto dva druhy předpovědí se od sebe velmi liší (jak jsem
se pokusil ukázat jinde)
13
 a
vědeckost prvního z
nich nemluví nijak
ve prospěch vědeckosti druhého.
87
13. Marxův sociologický determinismus
Marxův historicistický názor na cíle sociální vědy silně narušil
pragmatismus, který ho původně přivedl k
důrazu na předpovídací
funkci vědy. Přinutil Marxe modifikovat svůj dřívější názor, že věda
má a
může změnit svět. Pokud totiž má existovat sociální věda a
tedy
také historické proroctví, musí být hlavní chod dějin predeterminován
a
ani dobrá vůle, ani rozum nemají moc jej změnit. Jediný zbývající
způsob, jak tento chod rozumně ovlivnit, je zjistit pomocí historické
-
ho proroctví jeho nastávající průběh a
odstranit mu z
cesty nejhorší
překážky. „I
když se společnost dopátrá,“ píše Marx v
Kapitálu,
14
„přirozeného zákona svého vývoje..., nemůže ani přeskočit, ani od
-
dekretovat přirozené fáze vývoje. Co může udělat, je zkrátit a
zmírnit
porodní bolesti.“ Takovéto názory vedly Marxe k
tomu, že odmítal
jako utopisty všechny, kdo pohlíželi na sociální instituce očima so
-
ciálních inženýrů a
považovali je za vylepšitelné lidským rozumem
a
vůlí a
způsobilé pro racionální plánování. Připadalo mu, že se tito
„utopisté“ snaží slabýma lidskýma rukama kormidlovat gigantickou
loď společnosti proti přirozeným proudům a
bouřím dějin. Vědec
podle něho může udělat jediné: předpovídat nárazy a
víry, které jsou
před námi. Může poskytovat praktickou službu tím, že varuje před
další bouří, která hrozí svést loď z
pravého kurzu (ten pravý kurz
byl pochopitelně doleva!), a
případně radí cestujícím, na které straně
paluby se raději zdržovat. Skutečnou úlohu vědeckého socialismu
spatřoval Marx ve vyhlášení nadcházejícího socialistického milénia.
Pouze tímto vyhlášením může podle něho vědecké socialistické učení
přispět k
nastolení socialistického světa, jehož příchod může podpořit
tím, že uvědomí lidi o
nadcházející změně a
o
rolích, které jsou jim
ve hře historie přisouzeny. Vědecký socialismus tedy není sociální
technologií; neučí, jakými způsoby a
prostředky vytvářet socialistické
instituce. Marxovy názory na vztah mezi socialistickou teorií a
praxí
prokazují čistotu jeho historicistické pozice.
Marxovo myšlení je v
mnohém ohledu produktem své doby, kdy
vzpomínka na velké historické zemětřesení, Francouzskou revoluci,
byla stále čerstvá. (A
znovu ji oživila revoluce z
r.
1848.) Marx cítil,
že takovou revoluci nemohl lidský rozum naplánovat a
uskutečnit.
Bylo ji však možné předvídat historicistickou sociální vědou; hluboký
vhled do společenské situace mohl odhalit její příčiny. Že byl takový
historicistický postoj v
této době poměrně typický, je vidět z
podob
-
nosti historicismu Marxe a
J.
S.
Milla. (Je analogická podobnosti
88
Marxova metoda
mezi historicistickými filosofiemi jejich předchůdců Hegela a
Com
-
tea.) Marx neměl valné mínění o
„buržoazních ekonomech, jako je...
J.
S.
Mill“,
15
 jehož považoval za typického představitele „bezduchého
synkretismu“. I
když Marx místy prokazuje určitý respekt k
„mo
-
derním tendencím... filantropického ekonoma“ Milla, existují četné
nepřímé doklady proti domněnce, že by Marx byl přímo ovlivněn
Millovými (nebo spíše Comteovými) názory na metody sociální vědy.
Shoda názorů mezi Marxem a
Millem je tedy tím pozoruhodnější.
Když Marx říká v
Předmluvě ke
Kapitálu
: „Konečným cílem tohoto
díla je objasnit... zákon pohybu moderní společnosti“,
16
 lze říci, že
uskutečňuje Millův program: „Základním problémem... sociální vědy
je nalézt zákon, podle něhož určitý stav společnosti přivodí stav jiný,
který následuje a
nastoupí na jeho místo.“ Mill dosti zřetelně rozli
-
šil možnosti toho, co nazýval „dva typy sociologického zkoumání“:
první typ dobře odpovídá tomu, co nazývám sociální technologie,
a
druhý odpovídá historickému proroctví. Mill upřednostňoval tento
druhý typ a
charakterizoval jej jako „obecnou vědu o
společnosti,
která musí limitovat a
kontrolovat závěry toho prvního, specielněj
-
šího typu zkoumání“. Tato obecná věda o
společnosti je založena
na principu kauzality v
souladu s
Millovým názorem na vědeckou
metodu, a
tuto kauzální analýzu společnosti nazývá „historická me
-
toda“. Millovy „stavy společnosti“
17
 s
„vlastnostmi... proměnnými
věk od věku“ přesně odpovídají marxistickým „historickým obdobím“
a
Millova optimistická víra v
pokrok připomíná Marxovu, přestože je
pochopitelně mnohem naivnější než její dialektický protějšek. (Mill
se domníval, že druh pohybu, „kterému se lidské záležitosti nutně
podřizují ... musí být ... jeden nebo druhý“ ze dvou možných astro
-
nomických pohybů, tj.
buď „orbit“, nebo „trajektorie“. Marxistická
dialektika si není jednoduchostí zákonů historického vývoje tak jista,
a
každopádně přijímá něco jako kombinaci Millových dvou pohybů
–
pohyb ve vlnách nebo po spirále.)
Existuje více podobností mezi Marxem a
Millem. Oba např. ne
-
byli spokojeni s
liberalismem
laissez faire
 a
oba se pokusili poskyt
-
nout lepší základy pro praktické uskutečnění základní ideje svobody.
Pokud však jde o
jejich názory na sociologickou metodu, je mezi
nimi jeden velice důležitý rozdíl. Mill byl přesvědčen, že studium
společnosti lze vposledku redukovat na psychologii: že zákonitosti
historického vývoje lze vysvětlit pomocí
lidské přirozenosti
, „zákonů
89
13. Marxův sociologický determinismus
mysli“ a
zejména její progresivity. „Progresivita lidského rodu,“ říká
Mill, „je základ, na němž je postavena metoda ... sociální vědy...,
daleko nadřazená ... způsobům ... do té doby ... převládajícím.“
18
Mnoho myslitelů se domnívalo, že sociologii lze v
zásadě redukovat
na sociální psychologii, i
když taková redukce může být příliš obtíž
-
ná vzhledem k
interakcím nesčetných individuí; je to ve skutečnosti
jedna z
těch teorií, které často bývají považovány za samozřejmost.
Takové pojetí sociologie budu nazývat (metodologický)
psycholo
-
gismus
.
19
 Můžeme nyní říci, že Mill byl stoupencem psychologismu.
Marx jej však odmítal. Tvrdil:
20
 „Právní vztahy a
rozmanité politické
struktury nelze vysvětlit ... z
tzv. všeobecné progresivity lidského du
-
cha.“ Zpochybnění psychologismu je snad největším přínosem Marxe
jako sociologa. Otevřel jím cestu k
pronikavějšímu pojetí jisté zvláštní
oblasti sociologických zákonů a
ke koncepci sociologie, která je při
-
nejmenším částečně autonomní.
V
následujících kapitolách vyložím některé body Marxovy me
-
tody a
pokusím se vždy zvláště zdůraznit ty jeho názory, o
nichž se
domnívám, že mají trvalou hodnotu. Pojednám proto nejprve o
Mar
-
xově útoku na psychologismus, tj.
o
jeho argumentech ve prospěch
autonomní sociální vědy neredukovatelné na psychologii. Teprve poté
se pokusím ukázat fatální slabost a
ničivé důsledky jeho historicismu.