Heterocosmica II. Fikční světy postmoderní české prózy

Doležel, Lubomír

brožovaná, 192 str., 1. vydání  vydáno: řijen 2014

                          Heterocosmica II (Fikční světy postmoderní české prózy) je samostatná kniha, ale je vnitřně spjatá s publikací Heterocosmica (Fikce a možné světy), jejíž český překlad vydalo Nakladatelství Karolinum v roce 2003. Znamená završení mého úsilí, jemuž jsem se věnoval od svého návratu z kanadské emigrace – včlenit do kontextu soudobé české literatury a české literární vědy teorii fikčních světů. Postupuji zde především analyticky a soustřeďuji se na rozbor reprezentativních děl postmoderní české prózy. Pro teoretický a pojmoslovný výklad odkazuji čtenáře na knihu Heterocosmica, ale zároveň poskytuji dosti informací, aby se čtenář „druhého“ dílu i bez znalosti „prvního“ v teoretické problematice fikčních světů bezpečně zorientoval. Vzhledem k tomu, že jsem ve své práci vždy pěstoval vzájemnou podmíněnost literární teorie a analýzy (resp. interpretace), vyúsťují rozbory této knihy v jisté nové vhledy teoretické. Ty se týkají především složité a obtížné problematiky postmoderní prózy a vrcholí v pokusu o typologickou charakteristiku postmoderního narativního textu. Teorie fikčních světů souzní se základním rysem postmoderny, kterým je tvorba inovátorských, překvapivých světů. Proto je tato teorie podle mého názoru nejužitečnější nástroj, jaký máme, pro dešifrování a pochopení postmoderní literatury, která čtenářům téměř bezohledně předkládá díla obtížná, ba hádankovitá. Mé analýzy snad pomohou začlenit postmoderní narativní experimenty pevně a trvale do dějin české krásné prózy.

Lubomír Doležel4

                        Předložený rukopis je funkčním a smysluplným pokusem domyslet obecnou teorii fikčních světů, kterou L. Doležel zkoncipoval a zkompletoval v knize Heterocosmica, na materiál české literatury, na níž bude nejen ověřován tak, aby se prokázala nosnost a univerzálnost této teorie, ale z níž takto vytanou vybraná díla v jiných kontextech, seskupeních, ale i nových interpretacích. A budiž hned na úvod řečeno, že je dobře, že doyen české literární vědy a-z hlediska světové literární vědy -už po řadu několika desetiletí nejcitovanější český literární teoretik se takovéto kompletace svého díla ujal. Předložený rukopis totiž nabízí tvůrčí, inovativní výklad vybraných děl, jehož prostřednictvím ukazuje, že teorie fikčních světů je stále podnětnou disciplínou, rozvíjející jak oblast interpretace konkrétních textů, tak i oblast naratologie jako teoretizující disciplíny.

Jak L. Doležel zmiňuje v úvodu, tento text může číst i čtenář, který není blíže obeznámen s Doleželovým teoretickým konceptem vyjádřeným v knize Heterocosmica. Zároveň je nicméně pochopitelné, že čtenář, který daný koncept zná, bude četbou nového Doleželova textu odměňován vydatněji. Lubomír Doležel v úvodu živě a se zanícením sobě vlastním reaguje na dosavadní recepci své teorie fikčních světů v českém prostoru. Právě dosavadní ohlasy, s nimiž vstupuje do dialogického vztahu, mu umožňují některá svá řešení či návrhy opakovat a zdůrazňovat jejich nosnost a produktivitu, zatímco v jiných ohledech mu tyto ohlasy poskytly prostor pro akcentaci rysů, jimž se dosud tak zevrubně nevěnoval, protože až následná zkreslení či nepochopení mu odhalila, co vše zkresleno či nepochopeno být může. V tomto ohledu představuje celý rukopis rozvíjení a precizaci vskutku živé teorie, která zjevně rezonuje a vzbuzuje ohlas jak afirmativními soudy, tak právě i míjením a nepochopením, příznačným pro literární vědce odmítající nutnost teoretizování tak vůbec.

Výkladové postupy, které Doležel používá, si drží rysy, které jsou příznačné pro celé jeho dílo. Jeho myšlení je náročné, ale nikoli zaumné. Při pečlivé četbě lze sledovat jak vyargumentovanost jednotlivých propozic, tak i jejich vzájemnou kompatibilitu. Doleželovo chápání literárního díla je promyšlené a koherentní; tam, kde soudobá literární věda staví na odiv fragmentaci a toleruje i vnitřní protiřečení si, tam Doležel hledá a formuluje soudržné pojetí, založené na přesnosti myšlenkové i vyjadřovací. Čtenářskému uchopení textu pomáhá kategorizující členění, stejně jako zřetelné formulování vyplývajících závěrů a zobecňujících tezí. Jeho uvažování je přísně sémantické a cílený pohyb v rámci této jediné a koherentní metodologie mu umožňuje eliminovat roztěkané tázání a hledání, které by ho vedlo na jiná metodologická pole. Tato metodologická čistota je opět - v éře eklektických míšení různorodých metodologií rysem stylu „staré dobré“ vědecké školy, jež nemusí a nechce stavět na odiv šíři a rozptyl inspiračních zdrojů.

Jednotlivé studie mají potenciál fungovat nejen jako další inspirační podnět pro badatele na poli sémantiky a fikčních světů, ale mají v sobě i silný aspekt pedagogický: Doležel ukazuje produktivní možnosti koncentrované a na text zaměřené analýzy literárních děl. Umožňuje sledovat výklad díla tomu, kdo dané literární dílo zná a má je v živé paměti, ale dostatečným množstvím parafrází a vysvětlujících pasáží umožňuje produktivní četbu i tomu, kdo analyzované dílo nečetl. Svým typologizujícím přístupem navíc staví jednotlivé texty do produktivních komparativních kontextů, v nichž vyvstávají na povrch jak jedinečné rysy takovéhoto textu, tak ale i obecněji fungující či univerzální rysy.

Ocenit je třeba i Doleželův styl. Je výrazně osobní, neskrývá se za majestátní plurál a esejisticky obnažuje vykladače-člověka s jeho preferencemi, zálibami, ale i nelibostmi (např. přiznaná nechuť k tolkienovským fantazijním světům). A respekt zaslouží i dialogičnost, kterou se vyznačuje nejen vstupní obecná výkladová pasáž, ale i jednotlivé analýzy: Doležel vnáší do hry interpretace svých předchůdců, cituje různorodé interprety, aniž by nutně musel tyto parafrázované soudy afirmovat či vyvracet. Ukazuje produktivní možnosti různorodých přístupů a dialog s předchůdci tak nabývá podobu rozvíjení argumentů či hledání vlastní cesty tam, kde již je cesta příliš prošlapaná.

Konstatuji, že nový rukopis prof. Doležela je pozoruhodným a přínosným textem, který si rozhodně zaslouží vydavatelskou pozornost. Jeho vydání by bylo přínosem nejen pro odborné badatele, ale i pro širší veřejnost, především pro studenty filologických oborů, dějin kultury či historie. Výkladový styl, který Lubomír Doležel volí, má schopnost podávat analýzy jednotlivých děl, ale i celou koncepci sémantiky fikčních světů živě a produktivně. Dokazuje tím, že literárněvědné myšlení nemusí být vyhroceně subjektivní, a přitom může být vitální a inspirativní.

                Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Petr A. Bílek, Csc.