Zarka, Y. Ch. – Ménissier, Th. (vyd.)  Machiavelliho Vladař. Nové umění politiky

Podrobnými, avšak přehledně podanými interpretacemi osmi vybraných kapitol Vladaře svazek umožňuje seznámení s Machiavelliho svébytným politickým myšlením i se současným stavem bádání. Rozbory se věnují ústředním motivům spisu, jako je moc, politická inovace, republikánství, sláva, role rádce, dějiny, fortuna a virtù. Autory textů jsou L. Gerbier, P. Larivaille, Ch. Lazzeri, R. Damien, M. Vatter a oba editoři svazku. Přeložil M. Pokorný.


Počet stran: 175  Vazba: pevná  Formát: 135x205  Rok vydání: 2015
 

Obsah
Úvod
Nové umění politiky
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Yves Charles Zarka
První kapitola
Vladaře
Slova moci a
modality politického
myšlení
 . . . . . . . . . . . . . . . .
11
Thierry Ménissier
Šestá kapitola
Vladaře
Novátorství v
politice
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
35
Yves Charles Zarka
Sedmá kapitola
Vladaře
O
nových vladařstvích
 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
44
Laurent Gerbier
Devátá kapitola
Vladaře
Krize občanského vladařství
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
59
Paul Larivaille
Patnáctá kapitola
Vladaře
Reálná pravda politiky a
kvality
vladaře
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
76
Thierry Ménissier
Devatenáctá kapitola
Vladaře
Jak se chránit před opovržením
a
nenávistí
. . . . . . . . . . . . . . . . .
96
Christian Lazzeri
Dvacátá třetí kapitola
Vladaře
Machiavelli a
rozbité poradní
zrcadlo
 . . . . . . . . . . . . . . . . . .
122
Robert Damien
Dvacátá pátá kapitola
Vladaře
Dějiny jakožto důsledek svobodného konání
. . . . . . . . . . . . . . .
151
Miguel E.
Vatter
Ediční poznámka  175

Úvod
Nové umění politiky
Yves Charles Zarka
Naším cílem v
tomto svazku bylo vymezit, v
čem je Machiavelliho
Vladař
 v
politickém myšlení novátorský. To jsme se pokusili pro
-
vést pomocí analýz teoretického přínosu vybraných kapitol díla. Bylo
přitom nutné vyhnout se dvěma úskalím. Prvním je (bohužel dosti
časté) čtení Machiavelliho textu, jako kdyby byl nadčasový a
zcela
nezávislý na kontextu. Druhým, opačným, je naprosté pohlcení textu
historickou epochou, kdy se z
něj stává víceméně jen jeden z
důsled
-
ků florentské krize a
text je zadušen kontextem. Chtěli jsme tedy sice
spis ukotvit v
situaci krize, jíž Florencie na zlomu 15.
a
16.
století
procházela, ale zároveň jsme mu mínili dát příležitost k
nadechnutí,
ponechat mu od každodenních událostí odstup a
pochopit ono nové
prizma politického rozumění, které se ve
Vladaři
 nastoluje.
Ohromná jedinečnost Machiavelliho díla jakožto celku a
Vladaře
zvláště oproti veškeré intelektuální a
politické produkci dané fáze
florentských dějin pramení podle mého názoru právě z
faktu, že spis
od bezprostředního běhu dějin podniká úkrok či zaujímá vlči němu
distanci, a
přitom se do něj začleňuje. Uvedeným poodstoupením se
otevírá prostor pro obrodu politické problematiky a
odtud lze objasnit
Machiavelliho novátorství na poli geopolitické analýzy vladařství
,
přístupu k
otázkám naléhavosti a
inovativnosti v
politice, výkladu
toho, jak se státník konfrontuje se souběhem vlivů, jenž současně
utváří hrdinu i
událost, nebo definice nového politického umění vlád
-
nout jakožto přímočaře spjatého se stavem naléhavosti.
1
 Souhrnně
1
Obrat
état d’urgence
, pro nějž standardní české ekvivalenty znějí „stav
nouze“ či „výjimečný stav“, překládáme vzhledem k
dalším kontextům užití
v
tomto úvodu a
v
první stati knihy takto.
– Pozn. překl.
8
Yves Charles Zarka
řečeno, lze tak objasnit, proč u
Machiavelliho nacházíme nové prizma
pro porozumění historie a
politiky.
Zopakujme totéž jinými slovy. Skutečné politické myšlení vyvstá
-
vá pouze v
krizových obdobích. Machiavelli, ale také Hobbes, Kant
a
další autoři nově promysleli politiku v
obdobích, kdy se sama poli
-
tická realita stala nestabilní (viz florentská krize, anglická občanská
válka, Francouzská revoluce) a
nebylo již možné o
ní uvažovat po
-
mocí etablovaných kategorií. Sama realita si žádá nové promyšlení.
V
krizových obdobích se politické problémy odhalují syrové a
živé,
nabývají urgence, která je při běžném chodu událostí opouští. Avšak
nová konceptualita
– předložená proto, abychom byli s
to myslet re
-
alitu krize
– spočívá právě v
novém prizmatu rozumění, které lze
zformulovat jedině v
distanci vůči probíhajícímu dění, v
relativní
autonomii vůči dané historické éře. Nám zde šlo právě o
odhalení
různých aspektů Machiavelliho rastru pro porozumění politice.
V
následujícím úvodu bych rád sám poukázal na několik jeho
složek.
1) Machiavelli nastoluje korelaci mezi geopolitickou a
historickou
analýzou států či panství a
různými modalitami umění vládnout.
Na rovině geopolitické analýzy rozlišuje mezi republikami a
vla
-
dařstvími a
dále mezi vladařstvími dědičnými a
nově ustavenými,
poté zas odlišuje zcela nová vladařství od těch připojených k
dědič
-
nému státu, který jich nabyl, a
tak dále. O
tuto politickou typologii
se následně opírá nejenom dynamický popis umění vládnout, jenž je
přizpůsoben každému jednotlivému druhu vladařství, ale také studium
hranic, blízkostí a
rozestupů mezi státy, zdarů a
ztroskotání při dobý
-
vání vlády nad novým územím či naopak zachování starobylé nad
-
vlády a
tak dále. Při takové analýze přicházejí v
potaz kontingentní
faktory vázané na místo a
prostor: průběh událostí, který s
sebou ně
-
kdy vše strhne, a
temperamenty národů či udatnost jistých panovníků,
kteří se tak pozdvihnou na pozici skutečných politických hrdinů.
Celá Machiavelliho úvaha se ve
Vladaři
 řídí snahou vymezit prin
-
cipy, jimiž se řídí umění vládnout ve stavu naléhavosti
– a
očividně
to jsou principy velmi odlišné od těch, které určují průběh vládnutí
v
dědičných vladařstvích:
„Ponechám stranou úvahy o
republikách, protože jsem o
nich dlou
-
ze uvažoval jindy. Budu si všímat jenom vladařství, a
rozvíjeje dál
9
Úvod: Nové umění politiky
hoření osnovu, pojednám o
tom, jak je možné taková vladařství
spravovat a
udržet [governare e
mantenere].
Pravím tedy, že udržet si státy dědičné a
přivyklé rodu svých vla
-
dařů je mnohem méně nesnadné než udržet si státy nové, neboť stačí
neprohřešovat se vůči pořádku svých předchůdců a
řídit se danými
okolnostmi. To potom, je-li vladař aspoň průměrně snaživý, vždyc
-
ky se udrží u
vlády, pakliže ho o
ni nepřipraví nějaká mimořádná
a
příliš silná moc. A
i
když jí bude zbaven, nabude jí opět, jakmile
dobyvatele stihne sebemenší nehoda.“
2
Ono umění vládnout, jímž disponuje nový vladař, nemůže být totožné
s
uměním dostupným dědičnému vladaři. Ve stavu naléhavosti se na
politické realitě odhalují dimenze, které by v
běžném toku událostí
zůstaly přehlíženy.
2) Politik, státník, vladař uprostřed stavu naléhavosti je pro Ma
-
chiavelliho  ztělesněním  hrdiny.  Pojem  hrdiny  tu  musíme  chápat
shodně s
Machiavellim, tedy v
závislosti na pojmech
virtù
a
fortuna
.
Politickým hrdinou je člověk obdařený výjimečnou
virtù
, která mu
dovoluje mít nad fortunou navrch dokonce do té míry, že si ji podrobí
a
vpíše do ní své jednání jako formu do látky. Samozřejmě se tu ale
podle Machiavelliho nemůže jednat o
trvalý nebo prostě jen stabilní
vztah: jakmile se doba změní, politický hrdina
– a
v
tom tkví jeho
tragédie
– padne.
Ve vztahu mezi
virtù
 a
fortunou jde vlastně o
otázku, jak se člověk
konfrontuje se situací nebo historickou chvílí. S
oporou v
takovém tá
-
zání pak lze porozumět politické události a
změně. K
politické změně
dochází jedině tehdy, když situace po změně volá a
když tu (souběž
-
ně) je někdo, kdo dokáže na momentální příležitost reagovat. V
této
interakci se paralelně ustavuje politický hrdina i
historická událost.
3) Součástí nově vznikajícího prizmatu rozumění politice je u
Ma
-
chiavelliho jasně položená otázka, zda lze z
historie čerpat naučení.
Autor na ni odpovídá kladně. Tato naučení si u
něj však zachovávají
výhradně pragmatický ráz: týkají se pouze umění vládnout. Politické
psaní je pro Machiavelliho vždy psaním politických dějin.
Jinak řečeno, historiografie není vůči politice vnější, nýbrž tvo
-
ří její integrální součást. Je obecně známo, jak významné místo
2
N.
Machiavelli,
Vladař
, II,1–3 (srv. str.
195).
10
Yves Charles Zarka
Machiavelli přisuzuje antickým historikům, zvláště Titu Liviovi,
ale i
mnoha dalším. Dějepravě se tohoto privilegia dostává proto, že
umožňuje porozumět současnosti, tedy běsnění cizích vojsk v
Itálii
a
ovládnutí Itálie novými „barbary“. Machiavellim vyžadovaná zna
-
lost historie a
z
ní vyvozená naučení pro něj však nejsou podnětem
k
epistemologické reflexi, jak ji najdeme později u
Bodina.
4) Stav naléhavosti
– a
redukce politiky na její efektivní pravdu,
jak ji myšlenkově provádí Machiavelli
– odhaluje, že fungování po
-
litiky se neodvíjí v
modu pravdivosti, nýbrž v
modu simulace a
fikce.
Tento postřeh lze ve
Vladaři
 zaznamenat na různých úrovních a
pře
-
devším v
rozboru politických ctností. Machiavelli rozbíjí středověké
zrcadlo spravedlivého a
dobrého vladaře k
obrazu Božímu a
odhaluje,
že mechanismy moci souvisejí s
tvorbou fikcí
– a
s
oporou v
tom
-
to základu má vladař vládnout lidu. Nejde tu o
otázku mravnosti či
nemravnosti, nýbrž o
politický problém: má-li se obnovovat ona po
-
slušnost, která zajišťuje trvání státu, předpokládá to tvorbu simulací
a
fikcí.
Až po Machiavellim
– počínaje kontrareformací a
s
nástupem
nauk o
státním zájmu či státní rezóně
3
– bude problém zformulován
z
hlediska morálky, pomocí distinkce mezi (nemorální) simulací čili
předstíráním a
(morální) disimulací čili zastíráním.
Následující svazek, jenž se věnuje i
dalším aspektům Machiavelli
-
ho myšlení, je výsledkem projektu GDR 1952 (Histoire de la
pensée
politique moderne et contemporaine) řešeného na Centre national du
recherche scientifique. Cílem publikace není podat jednoznačně vy
-
hraněný autorův obraz, ale právě naopak ukázat, že Machiavelliho
dílo zůstává předmětem diskuse.
3
Viz Yves Charles Zarka (vyd.),
Raison et déraison d’État. Théoriciens
et théories de la
raison d’État aux XVI
e
 et XVII
e
 siècles
, Paris 1994.