Faust jako stav zadlužení

[Doctor Faustus as a State of Indebtedness. Ten Stories of Doctor Faustus]
Just, Vladimír

brožovaná,  178 str., 1. vydání

Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších a nejpodstatnějších evropských mýtů, jehož aktuálnost v současné době každým dnem narůstá (což je dobrá zpráva pro mýtus, ale – s přihlédnutím k pointě faustovských příběhů – varovná pro nás). Vladimír Just, který o faustovském mýtu a jeho proměnách už dvě desetiletí přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, proto shromáždil a pro knihu upravil studie z let 1994–2013, jimiž se pokusil z rozmanitých stran nahlédnout do jeho podstaty. Soubor studií nás tak provází samotnými útrobami mýtu, vyprávěného z nejrůznějších aspektů, ale s jedním společným jmenovatelem: tím je scéna kontaktu a posléze kontraktu člověka se zlem. Právě tato scéna okamžitého zisku a do nedohledna odložené splatnosti, scéna, bez níž by žádný faustovský příběh nebyl faustovským příběhem, dala celému souboru souhrnný název, kterým autor zřetelně míří k dnešnímu čtení pradávného příběhu: Faust jako stav zadlužení.

Místo úvodu
1. Kabaret jako mefistofelské pokušení
Mefistofelská role kabaretu v českém divadle: inferiorita nebo infernalita?

2. Faust po česku
Od Josefa Berga a Josefa Šafaříka k Janu Švankmajerovi

3. Faust a souvislosti
Ke Krejčové a Krausově pokusu o Goethovu tragédii

4. Slabost pro Markétky: ty sopránové oči a ten altový hlas!
Jan Neruda a Goethův Faust

5. Faustovské obsese Josefa Váchala

6. Květiny blbé smrdíce... "vysoké" a "nízké" u Josefa Váchala
Goethe, Bachtin a ďábelské aspekty váchalovského karnevalu

7. Konfrontace poustevníka s inženýrem
Role faustovského mýtu v myšlení Josefa Šafaříka

8. Faust a gnóze

9. Faust a postgnóze
Rudolf Steiner, Carl Gustav Jung a Johann Wolfgang Goethe

10. Faustování v Čechách l. p. 2000-2013
Letem světem Faustem po českých scénách

Shrnutí
Summary
Ediční poznámka
Bibliografie
Jmenný rejstřík

Faustovský mýtus, jak uvádí Vladimír Just ve své profesorské přednášce a první studii předkládané knihy, je fenomén mezioborový a jako takový si žádá interdisciplinární přístup. Justova kniha je vskutku lekcí z mezioborovosti a potvrzuje, že v současnosti tolik skloňovaná interdisciplinarita nemusí být pouze módním zaklínadlem, ale přínosným metodologickým klíčem, který nabízí nové pohledy, jež dalece přesahují svůj obor. Justova faustovská kniha - toto pozoruhodné kaleidoskopické panorama možností čtení mýtu a rozevírání horizontů skrze uzlový, archetypální příběh - na první pohled působí jako nepravidelná, polyfonní skladba tvořená jedenácti zastaveními spojenými tu více tu méně s novověkým mýtem o paktu člověka s ďáblem (Patočka). Jde ovšem o skladbu pečlivě prokomponovanou, oplývající silnou vnitřní strukturou a smyslem, opřeným o působivé sémantické gesto, skrze nějž nečteme pouze o dílčích jevech, ale především o autorovi a jeho pro předmět zájmu vášnivě, ba obsedantně zaujatém subjektu. Just tak mezi řádky svou knihou přispívá do diskuze o pozici a podobě humanitních věd v současném světě. Bez akcentovaného a nutně tvůrčího subjektu, zjevně ručícího za své počiny - jakkoli s nimi můžeme zaujatě polemizovat - se současné a budoucí humanitní vědy neobejdou. Justova fuga tak tematizuje nejen faustovský mýtus, ale zejména individuum badatelovo.
Faustovský mýtus je Justovi - jak by to ostatně u mýtů mělo být pravidlem - zručně používaným nástrojem, skalpelem, jímž proniká hluboko do vnitřku tak rozdílných jevů jakými jsou středoevropský kabaret, literární a výtvarné práce Josefa Váchala, filozofický odkaz Josefa Šafaříka, filmová tvorba Jana Švankmajera, jevištní adaptace inscenačního týmu Krejča-Svoboda-Kraus nebo gnostické učení. To, že neustálé prohlížení skrze mýtus, jeho pootáčení a nasvěcování otevírá vnitřní ustrojení mýtu samotného v jeho mnoha zpracováních od starověku až po žhavou současnost, je průvodním jevem Justova široko rozkročeného autorského gesta. A možná faustovský mýtus není ani tak skalpelem jako spíše astrolábem, jímž se nechává Just vést a jímž provází svého čtenáře. Faustovský příběh je Justovi - opět po smyslu - duchovním konceptem, kompasem, organizujícím a usměrňujícím - neideologicky, tedy metaforicky - rozmanitý svět, z něhož a pro nějž mýty vznikají.
Přestože poctivý čtenář Justova "faustování," které sahá (dle datace prvních studií) do počátků devadesátých let, důvěrně zná většinu předložených studií z jejich časopiseckých vydání, souborný celek mu poskytuje zcela nové a o poznání plastičtější čtení autorových verzí Fausta. Just svými jednotlivými eseji i knihou jako celkem zůstává věrný tvrzení Heinricha Heineho, že "každý z nás by si měl svého Fausta napsat sám". Kniha je jeho novým a dlužno dodat smyslem oplývajícím faustovským příběhem.

Z recenzního posudku: Mgr. Martin Pšenička, Ph.D.