Homo psychoticus  Autor: Malá Michaela

Počet stran: 216  Datum vydání: 29. 1. 2015

            Statečná, otevřená a nestylizovaná osobní výpověď o závažném duševním onemocnění je svědectvím každodenního zápasu o normalitu, tedy o něco, co zdraví lidé považují za samozřejmost, podléhajíce iluzorní představě, že na ni mají nárok. Autorka dokonale ilustruje soužití s nemocí, na niž — přesněji na některou z jejích forem — stůně asi jeden člověk ze sta. Přestože jde o postižení velmi časté, ani nejbližší okolí nemocných si nedokáže představit jejich utrpení často jen málo ovlivnitelné moderní terapií, které může pacienty přivést až na hranici sebevraždy.

***

„Homo psychoticus je mimořádně cenná kniha. V záplavě braku a vymyšleností, které si s duševními poruchami a onemocněními jen nebystře a nevzdělaně hrají, představuje kus těžce získané skutečnosti.“

MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA, Thomayerova nemocnice Praha

„Autorčina zpověď zprostředkuje začínajícím lékařům zážitky z první ruky

jinak nesdělitelné. Jako čtenáře mě zasáhla nezměrná vůle překonat

všechny překážky osudu navzdory závažné nemoci a skutečnosti, že

společnost hledí na autorku mnohdy s nedůvěrou.“

prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D., 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy

44

KAPITOL A PÁTÁ

Poselství a politika

V terapii s doktorem A. jsme postupně odkrývali minulost a za-

bývali se i přítomností. Můj anděl mi znovu zopakoval, že mu-

sím zachránit svět. Že je ho potřeba rozebrat a znovu poskládat.

Najednou mě napadlo, že prostředníkem mezi andělem, mnou

a světem může být doktor A. Před prázdninami mi totiž řekl,

že jednou trávil dovolenou u svého známého psychiatra ve Švéd-

sku. A já se kdesi dočetla o skupině psychoanalytiků ze Švédska,

kteří analyzují politickou situaci ve světě. Okamžitě mě napadlo,

že je s nimi doktor A. v kontaktu, že je snad členem této skupiny

lidí.

Začala jsem si denně kupovat noviny a z nich jsem si vystříhá-

vala a lepila do svých deníků ústřižky článků týkajících se politi-

ky. Podtrhávala jsem v nich, co jsem považovala za podstatné,

a psala k tomu své komentáře.

Velikými tiskacími písmeny jsem

psala, co mi diktoval anděl, má božská bytost. Snad vzkazy od

samotného boha? A kdo je to bůh? Je vůbec? Nosila jsem svému

psychoterapeutovi tyto deníky a nechávala jsem mu je k přečte-

ní, ačkoli mi několikrát řekl, že nemá čas je číst a ať z nich sama

vyberu, o čem se chci bavit. O politice jsem se s ním ale nikdy

nebavila. Nevěřila jsem mu, že deníky nečte a neanalyzuje moje

politické komentáře a vzkazy od boha. Začala jsem být vůči němu

podezíravá. Podle mě je zpracovával, jenom mi to nechtěl říct.

A pak se, pane doktore, stala jedna událost, která mi dokázala,

že mé deníky musí doktor A. číst. V Izraeli probíhaly tou dobou

nepokoje. Řešila to Organizace spojených národů. A mě napadlo,

že by se sídlo OSN mělo přestěhovat právě do Izraele, přímo do

45

Jeruzaléma. Že je to nejvýznamnější náboženské město na světě

a že by tam tedy OSN měla sídlit. Ústřižek z novin o nepokojích

jsem opět nalepila do deníku a přidala svůj komentář. Donesla

jsem to jako vždy doktoru A. A pak se to stalo. Hned druhý den

byl v novinách článek od tehdejšího prezidenta České republiky

Václava Havla. Přišel s úplně tím samým nápadem. Tohle byl pro

mě důkaz, že doktor A. předává mé zápisky a návrhy politikům.

Ale neřekla jsem mu to. Myslela jsem si, že to zůstane naší tajnou

úmluvou. Že se o tom spolu nebudeme bavit, ale budeme to tak

dělat dál. Stala jsem se tajnou členkou psychoanalytické skupiny

a doktor A. se opravdu stal prostředníkem mezi mnou a světem.

Psychoanalýza mě, pane doktore, zajímala. Taky jsem nechtěla

v terapii nic ponechat náhodě. Chtěla jsem vědět, co se mnou

bude doktor A. dělat, což bylo špatně, protože potom se terapie

často míjela účinkem. Nejprve jsem si přečetla Freudův

Výklad

snů

, potom

Sebrané spisy Sigmunda Freuda

, současnou psycho-

analýzu, neopsychoanalýzu a odpadlík

a Junga. Nejvíc mě zaujala

francouzská škola psychoanalýzy a kleiniáni. Taky jsem hodně

kreslila, malovala a lepila koláže. Všechno jsem to nosila doktoru

A. a později, po devíti letech jsem mu všechny obrázky vzniklé

během terapie věnovala. Byl rok 2001. V lednu se stal preziden-

tem USA George W. Bush a já se samozřejmě ihned stala jeho

poradkyní ve věcech politických. Spolupracovala jsem i s jeho mi-

nistrem zahraničí Colinem Powellem. Můj pocit vyvolenosti tak

dostal konkrétní podobu.