Společnost a vědění  Burke Peter

2009 brožovaná, 306 str.

           Kniha renomovaného cambridgeského historika, předního představitele vlny "nové historie", se zabývá změnami statutu vědění a poznání v raně moderní době. Vychází nejen ze sociologických tendencí v americké historii vědy, ale především z přístupů ovlivněných podstatnými změnami v teorii a historii vědeckého poznání v průběhu 60. let 20. století (Claude Lévi-Strauss, Thomas Kuhn, Michel Foucault, Peter Berger a Thomas Luckmann) - objev "konkrétního myšlení", diskursivní a institucionální povaha vědění, struktura vědeckých "revolucí", realita jako "sociální konstrukt", dále ze sociální antropologie Émile Durkheima, ze sociologie Karla Mannheima. Navazuje též na novější teorie ("kulturní kapitál" aj. Pierra Bourdieua) nebo dějiny pravdy jako společenského konstruktu (Steven Shapin). Burke si všímá proměn tradičních kategorií vědění - "umění" (ars) a věda (scientia) - a ukazuje, že v moderní době nešlo jednoduše o kumulativní růst poznání a vědění, nýbrž o spojení pokroku a regresu v jednotlivých sférách vědění. Zabývá se vztahy alternativního a oficiálního vědění, zkoumá vztahy nového vědeckého poznání k démonologii, čarodějnictví a podobně. Všímá si také interakce mezi teoretickým poznáním učenců a praktickými znalostmi řemeslníků. Obraz "plurality vědění" v knize dotvářejí odkazy k ústně tradovaným vědomostem, teoreticky nezpracovaným oblastem vědění (vaření, lov atd.), muzejním sbírkám, encyklopedickým projektům atd. Jednotlivé kapitoly se soustřeďují na sociologii, geografii a antropologii vědění, dále na jeho politické a ekonomické aspekty, úlohu čtenáře a otázky důvěryhodnosti vědeckého poznání.

Dotisk prvního vydání.

PŘEDMLUVA A PODĚKOVÁNÍ

1. ÚVOD: POZNÁNÍ Z POHLEDU SOCIOLOGIE A HISTORIE

Rozmach sociologie poznání

Nová vlna sociologie poznání

Sociální dějiny poznání

Co je poznání?

Pluralita poznání

2. VĚDĚNÍ JAKOŽTO PROFESE: UČENCI A EVROPA

Návaznosti a zlomy

Středověk

Vliv knihtisku

Uplatnění v církvi a ve státě

Strukturní diferenciace

Skupinová identita

Islám a Čína

3. VĚDĚNÍ ETABLOVANÉ A INSTITUCIONÁLNÍ

Renesance

Vědecká revoluce

Osvícenství

Závěry a srovnání

4. MÍSTA VĚDĚNÍ: CENTRA A PERIFERIE

Společenství vzdělanců

Nagasaki a Dedžima

Zkoumaný terén a zájmová perspektiva

Import poznání

Metropole vědění

Geografie knihoven

Město jako zdroj informací o sobě samém

Zpracování poznatků

Distribuce poznání

Objevování světa

5. UTŘÍDĚNÉ POZNÁNÍ: UČEBNÍ PLÁNY, KNIHOVNY A ENCYKLOPEDIE

Antropologie poznání

Rozmanitost poznání

Disciplína a výuka

Uspořádání učebních plánů

Uspořádání knihoven

Uspořádání encyklopedií

Loci communes

Restrukturace systému

Nové uspořádání výuky

Nový řád knihoven

Metodika muzeí

Alfabetizace encyklopedií

Pokrok poznání

Závěr

6. POZNÁNÍ POD KONTROLOU: CÍRKVE A STÁTY

Rozmach úřednictva

Církev jako vzor

Zahraniční věci

Informace a impérium

Vnitřní organizace

Mapování státu

Rozmach statistiky

Ukládání a vyhledávání

Cenzura

Šíření informací

7. POZNÁNÍ NA PRODEJ: TRH A TISK

Rozmach intelektuálního vlastnictví

Průmyslová špionáž

Informace v obchodním styku

Informovanost Východoindické společnosti

Rozmach burz

Knihtisk a obchod s poznatky

Benátky v 16. století

Amsterodam v 17. století

Londýn v 18. století

Zpravodaje, noviny a časopisy

Rozmach příruček

Encyklopedie

Srovnání a závěr

8. ZÍSKÁVÁNÍ POZNATKŮ: AŤ SI ČTENÁŘ PŘIJDE NA SVÉ

Čtení textů, osvojování názorů

Příručky

Abecední uspořádání

Pomůcky pro historický výzkum

Individuální přístupy

Od Montaigne k Montesquieuovi

Získávání poznatků o jiných kulturách

9. ZÁVĚREM: POZNÁNÍ PŘIJÍMANÉ S DŮVĚROU I SKEPSÍ

Pyrrhónská renesance

Pragmatická skepse

Geometrická metoda

Rozmach empirismu

Éra poznámek

Důvěřivost, nedůvěra a sociologie poznání

DOSLOV

Vědění jako kulturní fakt (MiroslavPetříček)

VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE

REJSTŘÍK

              Společnost a vědění - od Gutenberga a k Diderotovi

Nový svazek edice Limes přináší text z oboru, který se u nás prozatím přílišné pozornosti netěšil: historicko-sociologické zkoumání vědění. Peter Burke, sociolog a historik raně moderní Evropy, v monografii z roku 2000 v sociologické rovině rozkrývá mechanismy vzniku vědění, jeho fungování a institucionalizace. Škála problémů, jíž se Burke zabývá, je dosti široká, přitom všakzcela konzistentní. Výchozí je představa vědění jako kulturního faktu; takto nastavená perspektiva rozvádí tezi, že vědění není jen jednoduše samo o sobě - jakýsi apriorní intelektuální obsah -, ale že vždy nutně existuje a je používáno určitým způsobem (jak říká v doslovu Miroslav Petříček, vědecký fakt není daný, ale je součástí určitého stylu nebo kontextu). Konkrétní smysl těchto tvrzení a způsoby jejich domýšlení dobře pochopíme i ze samotných názvů kapitol: Vědění jako profese, Utřídění poznání či Poznání a trh. Vědění se tedy představuje jako fakt ekonomický, objekt taxonomie a klasifikace, jako zájem meta-vědění (vědění o vědění); jako takové může být samozřejmě sledováno i například ve vztahu k mocenským praktikám (role církve, aristokracie, státních a politických institucí či libovolné cenzury). Tématu se Burke věnuje v historické perspektivě, již vymezuje podtitul; není to však práce čistě historická: s užitkem bude čtena spíše jako zkoumání problematiky ryze aktuální.

Pavel Šidák, A2 kulturní týdeník 1/2008, str. 28

Společnost a vědění

Peter Burke Výsledkem mimo jiné čtyř desetiletí studií raně novověkých textů je tato kniha anglického historika Petera Burkeho (1937), která v originále vyšla roku 2000 a nese podtitul od Gutenberga k Diderotovi. Autor zkoumal, co se dělo s věděním od vynálezu knihtisku, jak se v novověku formovala centra vědění, knihovny, muzea, kterak a proč vznikaly encyklopedie, jak se s poznatky začalo obchodovat, kdo vykonával cenzuru, jaká byla úloha tisku atd. Burke zde předkládá práci, která vlastně přibližuje mnohé z těch institucí nebo postupů, jichž my dnes samozřejmě užíváme. Od Burkeho předtím česky vyšly již čtyři knihy, naposledy předloni Variety kulturních dějin.

(jch), mf Dnes, Kavárna, 05.01.2008, str. 28

Po třech dosud česky vydaných knihách britského historika Petera Burkeho, z nichž každá vyšla u jiného nakladatele, byla vloni česky publikována jeho další dvě díla, jedno z nich tentokrát poprvé v nakladatelství Karolinum. Je asi příznačné, že knihu o "sociální historii vědění", jak zní překlad původního anglického názvu, vydalo univerzitní nakladatelství, protože právě způsob, jakým se vědění na počátku novověku, i prostřednictvím sítě univerzit a nakladatelství, po Evropě šířilo, je jedním z předmětů Burkeho zájmu. Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži; o vztahu vzdělanostních center a periferie (třeba o vlivu, jaký na vznik botaniky měli lidoví léčitelé a zahradníci); o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí; o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci; o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství. Burke narušuje obvyklé chápání pojmu "informační společnost": společně se sociologem Giddensem soudí, že každý stát v dějinách představoval informační společnost, protože zrod státní moci předpokládá regulovaný sběr, schraňování a kontrolu informací. Ovšem až ve zkoumaném období se podle autora pravidelné a systematické sbírání informací stalo součástí běžného výkonu vlády, příkladem státním orgánům v tom byla církev, která se už dlouho předtím zaobírala sledováním kacířství a nemravnosti. Nesmírně poutavé jsou pasáže, ve kterých autor líčí proměnu struktury vědění: například na univerzitách se postupně prosazovaly obory jako botanika a chemie původně pouze díky tomu, že byly brány jako pomocné obory medicíny; a dokonce i novému oboru o Obci či státu, "politologii", k etablování napomohlo to, že byl pojímán za "lékaře státu", za vědu o "tělu obce". Součástí proměny struktury vědění bylo také nové třídění poznatků v encyklopediích, ve kterých poznatky počaly být uspořádávány ne už tematicky, ale abecedně: v tom se odrážela ztráta víry v dokonalou shodu mezi světem a jazykem. Toto uspořádání podle autora odráželo i podněcovalo posun od hierarchického a organického pohledu na svět k pohledu individualistickému a rovnostářskému (subverzivnost francouzské Encyklopedie vůči panujícímu duchovnímu řádu působila i takovými prostředky, jako byly křížové odkazy, například když heslo "eucharistie" bylo zakončeno pokynem "viz lidojedi"). Miroslav Petříček u Burkeho knihy vyzdvihl autorovo přesvědčení o tom, že mnohé z toho, co máme sklon pokládat za výtvor posledního století, má své důležité paralely a předchůdce již na počátku moderní doby. Já bych ještě poukázal na to, že podobný postup autor volí i v úvodní metodologické kapitole, v níž komentuje koncepce svých předchůdců na poli historie a sociologie vědění a jeho vlastní koncepce se pak v předestřeném kontextu nejeví jako příliš originální. Ovšem v hloubce pohledu a komplexnosti syntézy, do níž jsou příležitostně zahrnuty i neevropské kultury, Burkeho dílo jistě originální je.

Jan Lukavec, Český rozhlas - Vltava, Mozaika Spektrum, 09.01.2008

Nejsme příliš originální

V přístupu k vědění jsme podle Burkeho od osvícenství neudělali velký krok vpřed

Anglický historik Peter Burke (1937) je u nás nejpřekládanějším reprezentantem takzvané "nové historie". Nespornou předností jeho prací, jež oslovují literární vědce, socio-lingvisty, uměnovědce, antropology i sociology, je komparativní přístup: při studiu dlouhých časových období, rámcově ohraničených patnáctým až osmnáctým stoletím, je díky své fenomenální znalosti jazyků schopen využívat prameny z germánských, románských i slovanských oblastí a svým úvahám tak dává široký evropský rozměr.

Burkeho cílená "evropskost" se poprvé projevila v knize Lidová kultura v raně novověké Evropě (1978). Předložil v ní analýzu společných kořenů a analogických podob lidových kultur v šestnáctém až devatenáctém století a na desítkách příkladů z celé Evropy ukázal, že dnešní lidová kultura má svůj původ přinejmenším už ve středověku.

Hledáni odpovědi na otázku ohledně kořenů a modernosti určitých sociálních jevů se stalo ústředním tématem i pro jednu z nejnovějších autorových knih Sociální dějiny vědění (2000). Česky nyní vyšla pod lehce posunutým názvem Společnost a vědění. Od Gutenberga k Diderotovi.

Informace stoupají na ceně

Své předchozí analytické výzkumy Burke věnoval sociálním dějinám jazyka, reprezentaci moci, využívám politické propagandy ve Francii Ludvíka XIV. či prosazování kanonizovaných kolektivních představ raně osvícenským státem. Detailně zkoumal také vztah italské společnosti k umělcům, názory na jejich sociální status, proměny dobového vkusu, vliv patrona nebo donátora na ikonografický a žánrový obsah díla, umění jako politický nástroj a podobně. Ve Společnosti a vědění zaměnil umělce za vědce a ke starším otázkám přidal nové.

Jakou možnost měli doboví vědci prosadit svůj názor a představu proti konvečním společenským představám? Mohli vystupovat jako skuteční tvůrci svého díla? Burke ukazuje, jak tendence k individuálnímu přístupu k vědění šla ruku v ruce se snahami o patentování vědeckých objevů, s rozvojem principu autorského práva a se snahou chránit si informace v obchodním styku. Neboť jsou to právě informace, které se podle jeho soudu někdy od sedmnáctého století stávají tou nejcennější komoditou, jež ovlivňovala úspěšnost podnikání.

Informace se stávaly stále cennějšími i díky jejich systematizaci, jež se promítla do rozvoje encyklopedického myšlení či do vzniku prvních veřejných muzeí. Nejdůležitější roli tu sehrál vynález knihtisku. Prostřednictvím tištěného slova dochází k lavinovitému šíření informací do všech sociálních sfér gramotné společnosti, přičemž na rozdíl od prvních novin, psaných i tištěných, knihy zprostředkovávají informace ve strukturované podobě, takže je lze snadno použít, ale i zneužít. Takový případ Burke sleduje na vývoji cenzury a na zásazích církve, respektive státu do vzdělání.

Posedlost statistikou

Tištěná informace měla v době, o které Burke pojednává, takový význam, že po určitou krátkou dobu mohli na psaní knih dokonce zbohatnout intelektuálové, u nichž si nakladatelé objednávali texty. Pro Burkeho uvažování je přitom příznačné, že základní důraz položil právě na nakladatele a knihkupce, kteří se z původně společensky exkluzivní "republiky literátů" přetvořili v běžné obchodníky s informacemi a společně s mecenáši a patrony z laického i církevního prostředí začali velmi zásadním způsobem ovlivňovat podobu a úroveň celkového dobového vědění.

Vedle toho začíná od sedmnáctého století hrát stále významnější roli i stát, zosobněný osvícenskými panovníky a jejich rádci. Rovněž tato elita si začíná uvědomovat hodnotu a moc systematicky uspořádaných a statisticky využitelných informací. Burke píše o posedlosti státu všemi statistikami a tabulkami, o stále větším tlaku na co nejpřesnější sčítání a evidenci osob, majetku a nejrůznějších komodit a o vlivu těchto tendencí na masivní nárůst byrokratického aparátu.

Již ve své iniciační studii o kultuře renesanční Itálie z roku 1972 Peter Burke nastolil problém centra a periferie a jejich významu pro další šíření uměleckých představ. Ve Společnosti a vědění se k této myšlence znovu vrací a centra zde jednoznačně spojuje s městským prostředím, kde vznikají jakési metropole vědění a mnohdy se kryjí s velkými centry světového obchodu. Zásadně určují dobový vkus a stanovují normy modernosti a vědeckosti.

I když zůstávají izolovány od okolního zemědělského prostředí, netvoří již - jako v renesanci - uzavřený a exkluzivní svět. Londýnskou, pařížskou, amsterdamskou či benátskou společnost šestnáctého až osmnáctého století můžeme definovat jako společnost vědění, a to právě díky systematickému šíření informací do všech sfér tehdejšího života.

Jen nástroje jsou nové

Městská centra vědění vytvořila pevné základy pro vědecky ukotvené poznávání a popisování společnosti. Burke při této příležitosti klade zásadní otázku: mohla vůbec moderní doba devatenáctého a dvacátého století přinést něco jiného, než pomocí nových nástrojů rozpracovávat a zpřesňovat principy vědění, jehož cenu rozpoznali již učenci a byrokraté raně novověkého a osvícenského státu? Otázka je to značně provokativní a stejně provokativní je i Burkeho odpověď. Podle něj totiž moderní doba v tomto směru nic podstatně nového nepřinesla.

Nápaditou a tematicky bohatou knihu Petera Burkeho je tedy možné považovat za jeden z dalších významných příspěvků do diskuse o velmi omezené originalitě doby, v níž žijeme. Vědecká revoluce raného novověku, jež podle jeho názoru vyvolala zemětřesení stávajícího způsobu poznávání světa a společnosti jako takové, není překonána, a přes rozvoj moderních technologií a zrychlení přenosu informací dnes v principech uvažujeme stejně jako lidé novověku a osvícenství.

artin Nodl, časopis Respekt, č. 7, 11.-17. 2. 2008, ročník XIX, str. 48-9