Kant, I.  Kritika soudnosti

       
Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti. Vedle obecných filosofických kategorií, které Kant nově včleňuje do svého kritického projektu (soudnost, účelnost), jsou zde pojednány pojmy génia, přírodní krásy, vznešenosti či originality uměleckého díla. Zvláštní pozornost je věnována také paradoxům, jež charakterizují estetický soud: ten se neopírá o obecné pravidlo, a přece má všeobecnou platnost, neodkazuje na žádnou vlastnost věci, a přece není čistě subjektivní. V druhé části spisu se Kant věnuje tématům, která se v současnosti vracejí do centra filosofických debat. Zabývá se otázkou teleologie v přírodě, fenoménem organismu či vztahem člověka k ostatním živým i neživým jsoucnům. Druhé, upravené vydání překladu V. Špalka a W. Hansela.


Počet stran: 344
Vazba: pevná
Formát: 135x205
Rok vydání: 2015
 

Obsah
Předmluva
k
prvnímu vydání (1790)
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
11
Úvod
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  . 
15
I.
O
dělení filosofie
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 15
II. O
oblasti filosofie vůbec
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 17
III. O
kritice soudnosti jako prostředku spojujícím obě
části filosofie
v
jeden celek
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 20
IV. O
soudnosti jakožto a
priori zákonodárné schopnosti
  .  .  .  .  .  .  .
 23
V.
Princip formální účelnosti přírody je
transcendentální princip
soudnosti
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 25
VI. O
spojení pocitu libosti s
pojmem účelnosti
přírody
.
.
.
.
.
.
.
.
 30
VII. O
estetické představě účelnosti přírody
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 32
VIII. O
logické představě účelnosti přírody
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 35
IX. O
spojení zákonodárství rozvažování a
rozumu prostřednictvím
soudnosti
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 37
Rozdělení celého díla
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
41
PRVNÍ DÍL KRITIKY SOUDNOSTI
KRITIKA ESTETICKÉ SOUDNOSTI
P
rvní
část
Analytika estetické soudnosti
První kniha
Analytika krásna
První moment soudu vkusu co do jeho kvality
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
45
§
1.
Soud vkusu je estetický
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 45
§
2.
Zalíbení, které určuje soud vkusu, je
bez
veškerého
zájmu
.
.
.
.
 46
§
3.
Zalíbení v
příjemném je spojeno se zájmem
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 47
§
4.
Zalíbení v
dobrém je spojeno se zájmem
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 49
§
5.
Srovnání tří specificky odlišných druhů zalíbení
  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 51
Druhý moment soudu vkusu, totiž co do jeho kvantity
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
52
§
6.
Krásné je to, co je představováno bez pojmů jako
objekt
všeobecného zalíbení
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 52
§
7.
Srovnání krásna s
příjemným a
dobrým z
hlediska výše
uvedeného znaku
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 53
§
8.
Všeobecnost zalíbení je v
soudu vkusu představována jen jako
subjektivní
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 54
§
9.
Zkoumání otázky, zda v
soudu vkusu předchází pocit libosti
posouzení předmětu, nebo obráceně
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 57
Třetí moment soudů vkusu co do relace účelů, která
je
v
nich vzata
v
úvahu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
60
§
10.
O
účelnosti vůbec
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 60
§
11.
Základem soudu vkusu není nic jiného než forma účelnosti
předmětu (nebo způsobu jeho představy)
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 61
§
12.
Soud vkusu spočívá na důvodech a
priori
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 62
§
13.
Čistý soud vkusu je nezávislý na půvabu a
dojetí
  .  .  .  .  .  .  .  .
 63
§
14.
Objasnění pomocí příkladů
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 64
§
15.
Soud vkusu je zcela nezávislý na pojmu dokonalosti
.  .  .  .  .  .  .
 66
§
16.
Soud vkusu, kterým je předmět prohlášen za
krásný pod
podmínkou určitého pojmu, není čistý
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 68
§
17.
O
ideálu krásy
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 71
Čtvrtý moment soudu vkusu co do modality zalíbení v
předmětu
.  .  .  .  .
75
§
18.
Co je to modalita soudu vkusu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 75
§
19.
Subjektivní nutnost, kterou připisujeme soudu vkusu,
je podmíněná
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 76
§
20.
Podmínkou nutnosti nárokované soudem vkusu je
idea
obecného smyslu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 76
§
21.
Zda je odůvodněné předpokládat obecný smysl
  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 77
§
22.
Nutnost všeobecného souhlasu, která je myšlena v
soudu vkusu,
je subjektivní nutnost, jež
je za předpokladu obecného smyslu
představována jako
objektivní
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 78
Obecná
poznámka
k
první
části
analytiky
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 79
Druhá kniha
Analytika vznešena
§
23.
Přechod od schopnosti posuzovat krásno ke
schopnosti
posuzovat vznešeno
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 83
§
24.
O
dělení zkoumání pocitu vznešenosti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 85
A.
O
matematické vznešenosti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
86
§
25.
Objasnění názvu vznešenost
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 86
§
26.
O
odhadování velikosti věcí přírody, které je
potřebné pro ideu
vznešenosti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 89
§
27.
O
kvalitě zalíbení při posuzování vznešenosti
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 95
B.
O
dynamické vznešenosti přírody
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
98
§
28.
O
přírodě jako moci
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 98
§
29.
O
modalitě soudu o
vznešenosti přírody
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 102
Obecná
poznámka k
expozici estetických reflektujících
soudů
  .  .  .  .  .
 104
Dedukce
čistých
estetických
soudů
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 116
§
30.
Dedukce estetických soudů o
předmětech přírody nesmí
být zaměřena na to, co v
přírodě nazýváme vznešeným,
nýbrž jen na krásno
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 116
§
31.
O
metodě dedukce soudů vkusu
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 117
§
32.
První zvláštnost soudu vkusu
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 118
§
33.
Druhá zvláštnost soudu vkusu
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 120
§
34.
Objektivní princip vkusu není možný
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 122
§
35.
Princip vkusu je subjektivní princip soudnosti
vůbec
  .  .  .  .  .
 123
§
36.
O
úloze dedukce soudů vkusu
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 124
§
37.
Co se vlastně v
soudu vkusu o
předmětu a
priori
tvrdí?
  .  .  .  .
 125
§
38.
Dedukce soudů vkusu
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 126
§
39.
O
sdělitelnosti počitku
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 127
§
40.
O
vkusu jako jistém druhu sensus communis
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 129
§
41.
O
empirickém zájmu o
krásno
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 132
§
42.
O
intelektuálním zájmu o
krásno
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 134
§
43.
O
umění vůbec
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 138
§
44.
O
krásném umění
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 140
§
45.
Krásné umění je umění, pokud se zároveň zdá
být
přírodou
.
.
 141
§
46.
Krásné umění je umění génia
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 142
§
47.
Objasnění a
potvrzení výše uvedeného vysvětlení
génia
.  .  .  .
 143
§
48.
O
poměru génia ke vkusu
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 146
§
49.
O
schopnostech mysli, které tvoří génia
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 148
§
50.
O
spojení vkusu s
géniem v
produktech krásného
umění
  .  .  .
 153
§
51.
O
dělení krásných umění
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 154
§
52.
O
spojení krásných umění v
jednom a
témže
produktu
.  .  .  .  .
 160
§
53.
Vzájemné srovnání estetické hodnoty krásných
umění
.  .  .  .  .
 160
§
54.
Poznámka
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 164
D
ruhá
část
Dialektika estetické soudnosti
§
55.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 170
§
56.
Představení
antinomie
vkusu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 170
§
57.
Rozřešení
antinomie
vkusu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 171
§
58.
O
idealismu
účelnosti
přírody
a
umění
jakožto
jediném
principu
estetické
soudnosti
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 178
§
59.
O
kráse jakožto symbolu mravnosti
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 183
§
60.
Dodatek. O
metodologii vkusu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 186
DRUHÝ DÍL KRITIKY SOUDNOSTI
KRITIKA TELEOLOGICKÉ SOUDNOSTI
§
61.
O
objektivní
účelnosti
přírody
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 191
První
oddíl
Analytika teleologické soudnosti
§
62.
O
objektivní
účelnosti,
která
je
pouze
formální, na
rozdíl
od
materiální
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 193
§
63.
O
relativní
účelnosti
přírody
na
rozdíl
od
vnitřní
.  .  .  .  .  .  .  .
 197
§
64.
O
zvláštním
charakteru
věcí
jako
přírodních
účelů
.  .  .  .  .  .  .
 200
§
65.
Věci
jako
přírodní
účely
jsou
organizované
bytosti
  .  .  .  .  .  .
 202
§
66.
O
principu
posuzování
vnitřní
účelnosti v
organizovaných
bytostech
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 206
§
67.
O
principu
teleologického
posuzování
přírody
vůbec jakožto
systému
účelů
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 207
§
68.
O
principu
teleologie
jako
vnitřním
principu
přírodovědy
.
.
.
 211
Druhý
oddíl
Dialektika teleologické soudnosti
§
69.
Co
je
to
antinomie
soudnosti?
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 214
§
70.
Představení
této
antinomie
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 215
§
71.
Příprava
k
řešení
výše
uvedené
antinomie
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 217
§
72.
O
různých
systémech
účelnosti
přírody
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 218
§
73.
Žádný
z
uvedených
systémů
nesplňuje
to,
co
slibuje
.  .  .  .  .  .
 221
§
74.
Příčinou
nemožnosti
vykládat
pojem
techniky
přírody
dogmaticky
je
nevysvětlitelnost
přírodního
účelu
.
.
.
.
.
.
.
 223
§
75.
Pojem
objektivní
účelnosti
přírody
je
kritický
princip
rozumu
pro
reflektující
soudnost
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 225
§
76.
Poznámka
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 228
§
77.
O
zvláštnosti
lidského
rozvažování
,
díky
které
se
pro
nás
stává
možným
pojem
přírodního
účelu
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 232
§
78.
O
sjednocení
principu
obecného
mechanismu
matérie
s
teleologickým
principem
v
technice
přírody
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 237
Dodatek
Metodologie teleologické soudnosti
§
79.
Zda
musí
být
teleologie
pojednávána jako
náležející
k
nauce
o
přírodě
  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 243
§
80.
O
nutném
podřazení
principu
mechanismu
pod
teleologický
princip
při
vysvětlení nějaké
věci
jako
přírodního
účelu
.  .  .  .
 244
§
81.
O
přidružení
mechanismu
k
teleologickému
principu
ve
vysvětlení
přírodního
účelu
jakožto
přírodního
produktu
  .  .  .
 248
§
82.
O
teleologickém
systému
ve
vnějších
vztazích
organizovaných
bytostí
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 251
§
83.
O
posledním
účelu
přírody
jako
teleologického
systému
.  .  .  .
 255
§
84.
O
konečném
účelu
existence
světa,
tj.
stvoření
samého
  .  .  .  .
 260
§
85.
O
fyzikotheologii
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 262
§
86.
O
etikotheologii
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 267
§
87.
O
morálním
důkazu
boží
existence
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 272
§
88.
Omezení
platnosti
morálního
důkazu
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 278
§
89.
O
užitku
morálního
argumentu
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 284
§
90.
O
druhu domnění v
teleologickém
důkazu
existence
boha
.  .  .
 286
§
91.
O
druhu
domnění
prostřednictvím
praktické
víry
  .  .  .  .  .  .  .
 292
Obecná poznámka k
teleologii
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 299
Seznam literatury
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 311
Jmenný rejstřík
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 332
Věcný rejstřík
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
 333
Ediční poznámka
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
 343
F
aksimile titulního listu prvního vydání spisu
11
Předmluva
k
prvnímu vydání (1790)
Schopnost poznání z
principů a
priori můžeme nazvat
čistým ro
-
zumem
 a
zkoumání možnosti a
hranic čistého rozumu vůbec kri
-
tikou čistého rozumu, ačkoli touto schopností míníme jen rozum
v
jeho teoretickém používání, jak tomu také bylo v
první práci
pod uvedeným názvem, aniž ještě chceme zkoumat jeho schop
-
nost, jako praktický rozum, podle jeho zvláštních principů. Kritika
čistého rozumu se tak vztahuje pouze k
naší schopnosti poznávat
věci a
priori a
zabývá se tedy jen
poznávací schopností
 za vy
-
loučení pocitu libosti a
nelibosti a
žádací schopnosti. Z
poznáva
-
cích schopností se pak zabývá
rozvažováním
 podle jeho principů
a
priori za vyloučení
soudnosti
 a
rozumu
 (jakožto schopností, kte
-

ré náležejí rovněž k
teoretickému poznání), protože se postupně
ukáže, že žádná jiná poznávací schopnost než rozvažování ne
-
může poskytnout konstitutivní poznávací principy a
priori. Takže
kritika, jež třídí všechny tyto schopnosti podle podílu, který by si
každá chtěla před ostatními nárokovat na nesporném vlastnictví
poznání z
vlastního kořene, ponechává pouze to, co
rozvažování
a
priori předepisuje jako zákon přírodě jakožto souhrnu jevů (je
-
jichž forma je dána rovněž a
priori). Všechny ostatní čisté pojmy
oproti tomu řadí mezi ideje, které jsou pro naši teoretickou pozná
-
vací schopnost přílišné, ale nikoli snad nepotřebné nebo postrada
-
telné, nýbrž slouží jako regulativní principy: jednak aby zadrže
-
ly povážlivé nároky rozvažování, jako kdyby (neboť je schopno
udat a
priori podmínky možnosti všech věcí, které může poznat)
tím v
tomto ohraničení obemklo také možnost všech věcí vůbec,
jednak aby vedly samo rozvažování při pozorování přírody podle
principu úplnosti, jakkoli jí nikdy nemůže dosáhnout, a
aby tím
napomáhaly konečnému cíli všeho poznání.
Bylo to tedy vlastně
rozvažování
, které má vlastní oblast, a
sice
v
poznávací schopnosti
, nakolik obsahuje konstitutivní poznávací
167
168
12
Kritika soudnosti
principy a
priori, jemuž mělo být prostřednictvím všeobecně tak
nazvané kritiky čistého rozumu přiděleno oproti všem ostatním
konkurentům pevné a
výhradní vlastnictví. Právě tak je
rozumu
,
který obsahuje konstitutivní principy a
priori výhradně vzhledem
k
žádací schopnosti
, přiděleno jeho vlastnictví v
kritice praktic
-
kého rozumu.
Zda také
soudnost
, která tvoří v
řádu našich poznávacích schop
-
ností prostřední článek mezi rozvažováním a
rozumem, má pro
sebe principy a
priori, zda jsou tyto principy konstitutivní, nebo
pouze regulativní (a
tedy nevykazují žádnou vlastní oblast) a
zda
dává a
priori pravidlo pocitu libosti a
nelibosti, jakožto prostřední
-
mu článku mezi poznávací schopností a
žádací schopností (stejně
tak jako rozvažování na jedné straně předepisuje a
priori zákony
poznávací schopnosti, a
jako rozum na druhé straně předepisuje
a
priori zákony schopnosti žádací): právě tím se nynější kritika
soudnosti zabývá.
Kritika čistého rozumu, tj.
naší schopnosti soudit podle principů
a
priori, by byla neúplná, pokud bychom kritiku soudnosti, která
si na to jakožto poznávací schopnost také činí nárok, nepojednali
jako její zvláštní část; ačkoli její principy v
systému čisté filo
-
sofie žádnou zvláštní část mezi teoretickou a
praktickou tvořit
nesmějí, mohou být příležitostně, pokud je to potřeba, připojeny
ke každé z
obou částí. Jestliže má tedy jednou takový systém pod
všeobecným názvem metafyziky vzniknout (plné vytvoření tako
-
vého systému je možné a
pro používání rozumu ve všech ohledech
nanejvýš důležité), musí mít kritika k
této stavbě půdu předem
prozkoumanou do takové hloubky, v
níž se nachází první základ
schopnosti principů nezávislých na zkušenosti, aby se tato stavba
v
nějaké části nepropadala, což by mělo za následek nevyhnutelné
zřícení celku.
Avšak z
povahy soudnosti (jejíž správné použití je tak nutné
a
všeobecně žádoucí, že výrazem zdravý rozum není proto míněna
žádná jiná než právě tato schopnost) můžeme snadno vyvodit, že
jen s
velkými obtížemi lze nalézt její zvláštní princip (neboť ně
-
jaký princip a
priori v
sobě obsahovat musí, jinak by totiž jakožto
zvláštní poznávací schopnost sama nebyla předmětem té nejprostší
kritiky), který ovšem nesmí být odvozen z
pojmů a
priori, neboť
169
13
Předmluva
tyto pojmy náleží rozvažování a
soudnost se vztahuje jen k
jejich
používání. Má tedy sama udat pojem, jímž vlastně není poznávána
žádná věc, nýbrž který slouží jen jí samé jako pravidlo, ale nikoli
jako objektivní pravidlo, jemuž může přizpůsobit svůj soud, pro
-
tože k
tomu by bylo potřeba opět jiné soudnosti, abychom mohli
rozlišit, zda jde o
případ pravidla, či nikoli.
Na tyto nesnáze ohledně principu (ať už je subjektivní nebo
objektivní) narážíme hlavně v
těch soudech, které nazýváme
estetickými a
které se týkají toho, co je v
přírodě či umění krás
-
né a
vznešené. A
přece je kritické zkoumání principu soudnosti
v
těchto soudech nejdůležitější částí kritiky této schopnosti. Neboť
třebaže samy o
sobě k
poznání věcí vůbec ničím nepřispívají, přece
patří výhradně k
poznávací schopnosti a
dokazují její bezpro
-
střední vztah k
pocitu libosti a
nelibosti podle nějakého principu
a
priori, aniž tento princip směšují s
tím, co může být určujícím
důvodem žádací schopnosti, protože ta má své principy a
priori
v
pojmech rozumu.
– Pokud však jde o
logické
1
 posuzování pří
-
rody, tam, kde zkušenost odkrývá na věcech zákonitost, kterou
obecný rozvažovací pojem smyslového není s
to pochopit nebo
vysvětlit, a
kde soudnost může vzít ze sebe samé princip vztahu
věci přírody k
nepoznatelnému nadsmyslnu
– k
poznání přírody
ho však také musí užívat jen vzhledem k
sobě samé
–, tam sice
může a
musí být takový princip a
priori použit k
poznání
 jsoucen
světa
– přičemž otevírá výhledy, které jsou užitečné pro praktický
rozum
–, avšak nemá žádný bezprostřední vztah k
pocitu libosti
a
nelibosti. Právě tento vztah je onou záhadou v
principu soudnos
-
ti, jenž nás nutí vyhradit v
kritice této schopnosti zvláštní oddíl,
jelikož logické posuzování podle pojmů (z
nichž nikdy nemůže být
vyvozen bezprostřední závěr pro pocit libosti nebo nelibosti) by
mohlo být v
každém případě připojeno k
teoretické části filosofie
včetně jejího kritického ohraničení.
Poněvadž zkoumání schopnosti vkusu jakožto estetické soud
-
nosti zde neprovádíme proto, abychom formovali a
kultivovali vkus
(neboť tyto činnosti půjdou jako dosud i
nadále svou cestou také
1
Standardní vydání Královské pruské akademie věd (dále: AA) zvažuje
jako variantu výraz „teleologické“.
– Pozn. vyd.
170
14
Kritika soudnosti
bez veškerých těchto zkoumání), nýbrž pouze s
transcendentálním
záměrem, bude toto zkoumání, jak si troufám věřit, posuzováno
vzhledem k
omezenosti onoho účelu se shovívavostí. Pokud jde
o
tento záměr, musíme být připraveni na nejtěžší zkoušku. Ale
i
zde, jak doufám, může velká obtížnost řešení problému, který
příroda tak zamotala, ospravedlnit temnotu, které se nebylo možné
při jeho řešení zcela vyhnout, jen když je dost jasně dokázáno, že
byl princip správně stanoven; s
tím, že způsob, jakým se od tohoto
principu odvozuje fenomén soudnosti, nemá veškerou zřetelnost,
kterou lze jinde, totiž od poznání podle pojmu, právem vyžadovat
a
které jsem, jak věřím, ve druhé části tohoto díla dosáhl.
Tím tedy končím veškeré své kritické dílo. Bez meškání nyní
přikročím k
dílu doktrinálnímu, abych, jak jen to bude možné,
ze svého přibývajícího stáří vytěžil k
tomuto účelu ještě vhodnou
dobu. Rozumí se samo sebou, že tam pro soudnost není zvláštního
místa, protože jí slouží kritika místo teorie, nýbrž že ve shodě
s
dělením filosofie na teoretickou a
praktickou a
čisté filosofie na
tytéž části bude tvořit ono dílo metafyzika přírody a
metafyzika
mravů.