Mezi barokem a klasicismem

Biegel, Richard

         brožovaná, 344 str., 1. vydání

                     Publikace pojednává o architektuře 2. poloviny

18. století. Jejím hlavním cílem je nahlédnout

architekturu v Čechách během tohoto složitého

období v kontextu architektury evropské, bez

předem určených slohových kategorií a nutnosti

sledovat jejich "národní příběh". Kniha je

členěna na tři části. První se zabývá reflexí tohoto

období v odborné literatuře 20. a 21. století,

druhá pojednává o evropské architektuře a třetí

o tendencích a vlivech v architektuře české. Autor

se zaměřuje především na Prahu mezi lety

1751 a 1790, tedy mezi smrtí K. I. Dientzenhofera,

značící konec "velkého baroka", a úmrtím

Josefa II., a seznamuje s bohatostí typů a idejí,

která vyvrací zažitý obraz této doby jakožto

doby úpadku.

                  Richard Biegel dnes patří k nejvýznamnější m historikům architektury mladší generace v České republice. Jeho teoretické znalosti ale rovněž tak mimořádný přehled po památkovém fondy pražského stavitelství jej vlastně předurčily k sepsání syntetické práce o České (resp. úžeji vymezené pražské) architektuře druhé poloviny 18. století. Tato architektura leží dosud v určitém stínu velkého období pražského a českého barokního umění. Proto je třeba říci, že o to více je Biegeiova práce, která vznikla z jeho práce doktorské, aktuální a ve svých závěrech důležitá. Již takto stručné formulovaný úvod by mohl být dobrým a stručným doporučením pro předání této práce do tisku. Povšimneme si však ještě způsobu, jak Richard Biege i přistupuje.

Biegelovi nejde jednoduše o rehabilitaci stavitelské praxe po umlčení čí smrti velkých pražských architektu první půle 18. století, ani nechce odstraněním "bílých míst" v dějinách architektury doplnit klasické lineárně vývojové schéma od "ještě pozdně barokních forem k formám Již raně klasicistním". Mnohem spíše autor usiluje o porozumění stylové různorodým stavbám v mnohovrstevnatém a mnohotvárném panoramatu stavební produkce. Aby tuto českou/pražskou produkci adekvátně vyložil a nabídl čtenáři klíč k jejímu pochopení, začíná svou prácí přehledem praxe a teorie stavební činnosti v evropských akademických centrech (Řím, Paříž, Vídeň). Obsáhle se přitom věnuje německému polycentrismu, přičemž pozornost upírá především k architektuře těch oblastí, které bezprostředněji sousedily s českým prostředím a mohly je tudíž ovlivnit (tj. Sasko. Anhalt-Dessau, Prusko a německý jihovýchod-Bavorsko a Franky). V tomto směru se může opřít o určitou tradici v české uměleckohistorické literatuře, která již tyto umělecké kontakty sice konstatovala, ale zřetelněji je nediferencovala (ostatně historik architektury na Moravě si po přečtení Biegelovy práce jistě položí otázku, zda existuje možné vysvětleni naopak většího počtu paralelních jevů mezi tehdejší Moravou a jihozápadem Německa).

Na rozdíl od dosavadní uměleckohistorické tradice v Cechách Richard Biege! podle svých slov "nechce kategorizovat, aie osvětlovat" památky, jichž se dochovalo poměrné značné množství, a přitom jsou v uměleckohistorických syntézách odsouvány na kvalitativně horší místo. Jsou to ovšem stavby významných projektantů, jako byli např. Anselmo Lurago. Jan Josef Wirch. Ignác Palliardi, Anton Haffeneeker, Josef Jäger. Mathias Hummel ad, Těm věnuje autor nejprve drobné medailonky a posléze postupně probírá hlavní památkové soubory v typotogiekém rozlišení: paláce, zámky, kostely a kláštery, veřejné stavby. Vcelku tak vznikla mimořádně zajímavá, takřka encyklopedicky pojatá práce, která podstatné objasňuje rozmanitý charakter architektonických forem ve druhé polovině 18. století. Pražská architektura se nakonec jeví nikoli jako struktura různorodých moderních stylových výpůjček z okolních oblastí, ale jako střet domácí pozdně barokní tradice s módními inspiracemi evropského akademismu v rámci řešení konkrétních architektonických zadání a úloh. Pražský Hummelův Liechtensteinský palác se nakonec Biegelovi stává epilogem svébytné pražské architektury, která si nijak nevšímá soudobých tendencí k "autonomní architektuře", tak dobře viditelných v soudobé francouzské a italské architektonické teorii.

Biegelova práce je napsána s vysokou odbornou erudicí a důkladnou znalostí látky. Doporučuji vybavit ji důsledně zvolenou obrazovou dokumentací, která by ješíe názorněji ozřejmila Biegelovu argumentaci. Osobně se domnívám, že může zaujmout (přirozené) nejen odbornou, ale též širší veřejnost, zajímající se o kulturu a architektonické dění v Čechách po odeznění velkého barokního rozmachu první poloviny 18. století.

                Z recenzního posudku: prof. PhDr. Jiří Kroupa, Csc.