Historik v pohybu

Křen, Jan

                  brožovaná, 426 str., 1. vydání           vydáno: květen 2013

          Výbor studií výrazné osobnosti českého dějepisectví soudobých dějin Jana Křena má za cíl zprostředkovat pohled na jeho trvale inspirativní historiografické dílo v perspektivě od 60. let do počátku 21. století. Motivem výběru textů bylo akcentovat dynamiku Křenova badatelského vývoje, jeho pohyblivost ducha, nespokojenost a podnětnost: Řada studií postupuje od kritického vyrovnávání se s problémy meziválečného Československa a jeho protagonistů, válečného exilu a protinacistického odboje v 60. letech přes témata disidentských let, kdy se Křen soustředil na česko-německé stýkání a potýkání v 19. a 20. století. Období sametové revoluce roku 1989 přineslo koncepční úvahy o proměnách češství i o bílých místech českého dějepisectví. Následovaly studie o problému střední Evropy, o nucených migracích i o otázkách evropských dějin. Křen je příkladem autora duchovně neusedlého, intenzivně hledajícího odpovědi na své stále zvídavější otázky.

                        Dát dohromady výbor z historikova celoživotního díla je úkol hned z několika důvodů nesnadný: pokud má toto dílo široký záběr, dotýká-li se historického detailu a zároveň se odvážně pouští do závažných generalizací. Navíc se neusazuje v jednom historickém čase a na jednom historickém území, nechá se proniknout stále novými impulzy historiografie nejen domácí, ale hlavně světové. Je to úkol ještě komplikovanější, protože historik se pro své dílo a pro svou autoritu v historické obci i v širší společnosti stal "veřejným intelektuálem". Dokonce už svým životem, jenž překlenul období v řádu století (pan profesor promine!), několika historických celků a několika dějinných předělů, se sám stal jevem povahy historické. Mame tu co dělat s několika historiemi souběžnými, nikoli však totožnými. Navíc ani jedna se nedá plně, beze zbytku, ba ani uspokojivě a konečně vylíčit, interpretovat a uspořádat. Způsob, jak se toho všeho chopit, není jeden. To vše jsou složitosti, před nimiž stojí pořadatel výboru z díla profesora Jana Křena.

                      Jiří Pešek a Jiří Vykoukal nepoužili přistup, který se běžně a pohotové nabízí: totiž ilustrovat historikovy životni a pracovní etapy výběrem textu, které takovou ilustraci dohromady poskládají. Rozhodli se k něčemu zajímavějšímu (a take intelektuálně náročnějšímu). Chtějí uchopit nejzákladnější povahu Křenovy práce, ba přímo povahu Křena-historika a člověka. Maji za to, že touto podstatou je jeho neklid, neustálý pohyb, přetínání kontinuit i jejich navazovaní. Křen historik klade otázku za otázkou, hledá pro svá témata nejrůznější uhly a nasvíceni, jimiž je možné se dopracovat odpovědi. Křen se nezastavuje.

                   Takovéto originální východisko k výboru nachází v Křenově díle jeden nepřestajný, desetiletími procházející zájem. Tim jsou historické proměny "češství", které tvoři první blok vybraných textu. Samo Křenovo použití pojmu češství bylo svého casu charakteristicky odvážné. Dovolilo mu odpoutat se od zakořeněných zvyklostí: na nacionalismu přece nebylo nic samozřejmého ani jednoznačného, ani jeho přijeti ani jeho zneváženi. Kren si otevřel možnost studovat jeho alternate a porovnávat jej v dimenzích česko-německých, česko-slovenských, středoevropských a posléze evropských. Ba víc. Vše nahlíží zevnitř (Palacký, střed ni Evropa nahlížena z Čech) i zvnějšku (200 let…), a naráží přitom svými otázkami na skryté základy dávnějších i dnešních historických konstrukcí: Nacionalismus ci patriotismus? Mezníky - jaké? Česka otázka? Slovenská otázka? Při takovémto seřazeni Křenová pohybu proměnami češství vystoupí do popředí témata a otázky nevšímané, zasuté, potlačené. To jsou ona "bíla místa" českých dějin (typicky angažovaně - "našich"), z nichž výbor buduje svůj druhy blok Křenových textu. To nejsou ovsem objevy lecjaké, to nejsou bíla místa z udělání náhody. Máme tu co činit přímo s pojetím českých dějin, což by měla být věc svobodné tvorby, ale dlouho takovou nemohla být, svazovaná nejrůznějšími okolnostmi, od slepoty po politicky diktát. A zase, jak typické pro Křena: nestačí mu objevit a popsat. Po deseti letech se vrací k výchozímu místu, aby zjistil, že se historie posunula a bílá místa je možno vidět i jinak nebo je nacházet jinde. Revize, opět pohyb. A fascinující ctěni.

                               Výbor, který našel své vlastní téma v Křenově neustálém pohybu, je tedy seřazen do dvou oddílů: "Historické proměny češství" a "Bílá místa v našich dějinách". Jim předchází úvod z pera editoru Jiřího Peška a Jiřího Vykoukala "Klasik v pohybu". Nápadně z něho vychází tato věc: Křen jako historik je nemyslitelný bez živého prostředí, v němž se dějiny odehrávají, konzumuji, interpretuji - a poslouchají. On přece dějiny vykládá, v prvotním smyslu toho slova, a vykládá je po cely život vášnivě posluchačům, studentům, kolegům, obci historiku i obci širší, te občanské. Dělal to tak v letech šedesátých, v následujících dvou desetiletích disidentských (první náčrt studie o "bílých místech" vznikal již na přednáškách pro podzemní univerzitu!), a v posledním dvacetiletí na univerzitě, v institutu, který je ovšem také jeho dílem. Tento rys je v celém výboru zcela zřetelný. Křen je historik, ale také učitel, je také debater a polemik. Pešek s Vykoukalem upozorňují na to, co výbor sám tak snadno vyjevit nemůže, totiž na souvislosti generační. Při vší Křenové osobitosti je důležitá jeho spjatost s generačními druhy a s otázkami a starostmi, které jim byly společné.

                          Jednou z takových otázek, v šedesátých letech zvlášť silné pociťovaných, byla druha světová válka, a s ní Mnichov i rok pětačtyřicátý. Pro generaci Křenovu (mezi nimi členové skupiny historiku kolem projektu "Odboj a revoluce" - Karel Bartošek, Vaclav Kural, František Janáček, Václav Vrabec, Jiří Doležal a další) to byly věci klíčové a velice současné, protože v nich byl skryt charakter republiky - jak oné nakonec reálné, ale take té chtěné, hledané a neuskutečněné. Ve výboru je ta otázka zachycena ("Rok 1945 - mezník a jaký?", "Dr Beneš za války"). Mnichov ve výboru ale zastoupen není. Křen se jím v té době speciálně nezabýval. (Vrátil se k němu až později, v osmdesátých letech, v obsáhle recenzi společně s Hanou Mejdrovou v samizdatu Historické studie.)

             Další okruh otázek se soustřeďoval kolem česko-německého vztahu. Kren k němu nakročil již v letech šedesátých (Beneš, první mariánskolázeňské diskuse českých a německých historiků), v letech sedmdesátých a osmdesátých se jimi ale zabýval soustředěně a do hloubky. Byla to doba pro Křena, exkomunikovaného po roce 1968 do maringotky jako čerpač vody, paradoxně plodné období. Dvě desítky maringotských let byly přerušeny ročním pobytem v brémském Institutu fur Ostforschung: tato přestávka nabila Křena dodatečnou energii, s níž, spolu s Václavem Kuralem, vydal - opět v samizdatu - "Konfliktní společenství". Toto období a téma jsou ve výboru zastoupeny hned několika texty.

              Oba okruhy - válka i česko-německé "konfliktní společenství" - vyjevuji u Křena jeden důležitý znak, na nějž Pešek a Vykoukal upozorňují. Jde o to, že překračoval hranice tématu, a to bylo v dané době neobvykle. Nachází přesahy a vykračuje ven: objevuje tímto způsobem další a další postupy, nová a nová témata a otázky. Teritoriální kontext české otázky se rozšiřuje na cely středoevropský region. Práce pak vyvrcholí v monumentálním díle o dvou stech letech střední Evropy. Středoevropská komparace a přesahy mimo Evropu i do starší historie jsou ve výboru zachyceny (např. studii "Interpretace národních, středoevropských a evropských dějin"). Výbor shrnuje Křenovo kritické zamyšlení nad přístupy k dějinám, nad teritoriálními dimenzemi a úhly dějin, nad historickými pojmy a nad tzv. zvládáním minulosti. Výbor dobré voli texty bilanční a hodnotící, mezi nimiž je take rozhovor o práci česko-německé komise historiků.

                  Kniha o téměř 350 stranách textu je doplněna jmenným rejstříkem a soupisem citaci prvého otištěni. U některých (z počátku 90. let) by možná bylo užitečné upozornit, že jde o texty stvořené a tudíž patřící ještě do období let osmdesátých. Jde tu o kontext, který není bez významu. Bez něho lze Křena čist jaksi v celku jeho díla a zároveň z jakéhosi nadhledu, což umožňuje zařadit autora do širšího proudu české (a československé) historiografie. Na druhé straně se ale ztrácí jedna jeho dimenze, kterou stál mimo proud a jeví se výjimečným. Bez kontextu také nelze úplně porozumět hranicím, na něž narážel. To je ale už mimo dosah tohoto výboru. V pozdějších pracích z konce devadesátých let a v letech "nultých" století současného vykročil Kren mílovými kroky do nových teritorií. Výbor nemohl zahrnout práci nejnovější, která se zabývá už samotným časem a prostorem jako takovými. Tato práce ostatně není ještě dokončena.

                Peškův a Vykoukalův výbor z Křenových práci bude pro veřejnost, především opět pro studenty, představovat uchopitelný celek a nabídne se jim vlastně jako objev. Klíč k tomu zvolili editoři dobře, tvořivě. Otevřeli si jím dveře k přiléhavé struktuře knihy, takže historik Jan Křen se nám tu jeví nejen v historických proměnách času celistvě, ale v důsledku toho živě a zajímavě.

      Z recenzního posudku: PhDr. Pavel Seifter