Rukověť pábitelského učně   Hrabal, Bohumil

            brožovaná, 304 str., 1. vydání  vydáno: březen 2014

                              Soubor Rukověť pábitelského učně obsahuje povídkovou tvorbu Bohumila Hrabala ze 70. let 20. století. Vesměs jde o texty psané v Kersku a Kerskem inspirované. Část povídek vyšla na jaře 1978 v nakladatelství Československý spisovatel pod názvem Slavnosti sněženek, stejný titul měl i pozdější film Jiřího Menzela (1983), kde Hrabal spolupracoval na scénáři. Kniha pak několikrát vyšla a dále vychází v redakční úpravě 1. vydání.

V tomto našem souboru obnovujeme původní autorův záměr, v 70. letech cenzurovaný. Vracíme tehdy vynechané povídky a přidáváme prózu Družička. Textovým východiskem je 8. svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala (Pražská imaginace, 1993), odkud také přebíráme název.

            DOSLOV

      Svazek Rukověť pábitelského učně obsahuje povídkovou tvorbu Bohumila Hrabala ze 70. let. Žánr krátké povídky, do té doby v jeho tvorbě dominantní, od konce 60. let ustupuje textům delším (Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota) a často silně autobiografickým (Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas, trilogie Svatby v domě). A tak, protože následně v 90. letech píše autor již výhradně reflexivní literární žurnalistiku, je tento svazek vlastně posledním souborem Hrabalových povídek. Dějiny jsou jako houpačka. Ne nějaká složitá konstrukce, prostě jen prkno uprostřed podepřené kulatinou. Kdo má větší váhu, ten překlápí prkno na svou stranu. Malý národ nemá v tomhle souboji vah šanci, ledaže by pomalu posunoval podpěru blíž ke špatnému konci, potom by k převážení stačila jenom menší síla. Přibližně to se v druhé polovině 60. let 20. století v Čechách dělo. Prkno tehdy mírně stoupalo na správnou stranu až do chvíle, kdy přiletěly tanky a prkno zlomily. Dějiny se v Československu začaly zase šinout špatným směrem a jen pár jedinců se pokoušelo po třískách v místě zlomu pokračovat v cestě vzhůru. Ostatní šli tam, kam mířilo prkno, odborně se tomu říká normalizace. Bohumil Hrabal patřil k objevům zlatých let šedesátých a když se prkno zlomilo, nastaly těžké časy. V roce 1970 vydalo nakladatelství Mladá fronta dvě Hrabalovy knihy – Poupata (35 000 výtisků) a Domácí úkoly (26 000 výtisků). Obě vyšly v citovaných nákladech, ale obě byly zakázány. Čerstvě vyrobené knihy byly navezeny do n. p. Sběrné suroviny a zničeny (až na malou část, kterou zachránila Hrabalova manželka Eliška, potměšilostí osudu zaměstnankyně téhož n. p.). Bohumil Hrabal se tak stal (svými slovy) spisovatelem v likvidaci. Následovalo dlouhých pět let, kdy nesměla vyjít žádná jeho kniha. Teprve v říjnu 1975 vycházejí Postřižiny a v listopadu 1978 Slavnosti sněženek, které tvoří větší část našeho vydání.

Původní strojopis sbírky datoval autor "Leden Únor 1975" a přibližně v té době ho dodal do nakladatelství Československý spisovatel. To rukopis vrátilo s tím, že tři povídky je třeba vynechat (Zdivočelá kráva, Variace na krásnou slečnu a Vlasy jako Pivarník), ostatní přepracovat. Hrabal poměrně rychle připravil nový rukopis, který ovšem prošel další sérií redakčních změn (vynechány povídky Měsíčná noc, Beatrice a Rukověť pábitelského učně, zásadně změněny a většinou přejmenovány povídky Jumbo, Nejkrásnější oči, Dětský den, Školení, Hostina). Trvalo téměř tři roky, než kniha vyšla.

Od dětství do důchodového věku zažil Bohumil Hrabal dost nesourodou řadu domovů. Domek prarodičů v Brně-Židenicích, služební byt místního pivovaru v Polné, pivovar v Nymburce, kde si rodiče nakonec pořídili vlastní rodinný dům a žili typický život zajištěných maloměšťanů, poté odchod od rodičů (dalo by se možná říci i útěk) do Prahy s řadou často bizarních podnájmů, které ho nakonec dovedly do proletářské Libně, do holých nebytových prostor, které si sám zařídil a kde se konečně cítil šťastný. Život jde ovšem dál a stárnoucí mladík se v prosinci 1956 ve věku téměř 43 let oženil. A i když bydlení v ulici Na hrázi se postupně vylepšovalo, manželka nepřestávala snít o bytě s ústředním topením a splachovacím záchodem.

Manželé Hrabalovi se stávají členy bytového družstva a v červnu 1973 se stěhují do panelového věžáku v Kobylisích. Nutno zaznamenat, že Bohumil Hrabal se v paneláku nikdy necítil dobře a jak jen mohl, odjížděl na chatu v Kersku, kde mimo jiné nedaleko bydlel jeho bratr Slávek. Slavný spisovatel se brzy stal jakousi ikonou chatové kolonie a sám bohatě čerpal náměty povídek z osudů jejích obyvatel.

Chataření nebo chalupaření bylo v normalizačním Československu fenoménem. Kdo mohl, utíkal na víkend z města na venkov, kde usilovně zveleboval své druhé obydlí. Jde o bezmála reflexivní reakci na život v bytových domech, kde lidé žijí násilně stěsnáni hluboko za hranicí přirozené únikové distance, kterou máme geneticky zakódovanou a jejíž narušení působí stres a další psychické problémy. Normalizační bezčasí k tomu připojilo další argument – v situaci neustálých zákazů čehokoli si člověk hledal prostor pro seberealizaci. Z malé obce Kersko nedaleko Nymburka tak postupně vyrostlo "lesní městečko", které dokonale zobrazil Jiří Menzel v úvodní pasáži filmu Slavnosti sněženek. Bohumil Hrabal zajistil svými povídkami Kersku nesmrtelnost.

V našem vydání se snažíme zachovat původní autorův záměr. Oproti někdejším Slavnostem sněženek vynecháváme povídky Nejkrásnější oči a Dětský den, které se jeví obsahem i formou poněkud mimoběžné s ostatními. Text Variace na krásnou slečnu tiskneme v pozdější verzi jako Adagio lamentoso a přidáváme povídku Družička z roku 1972, která zcela nepochybně se všemi ostatními texty sbírky souzní. Textově vycházíme z 8. svazku Sebraných spisů Bohumila Hrabala (Pražská imaginace 1993), kde lze najít také podrobnosti o vývoji obsahu sbírky.

                  Závěrem poznamenejme, že soubor Slavnosti sněženek v Česku několikrát vyšel a i nadále vychází v někdejší redakčně upravované podobě. Čtenář sám nechť posoudí, byl-li původní autorův záměr lepší.

                Václav Kadlec