Textasis. Anagogie interpretačního vztahu. Ébert-Zeminová, Catherine
brožovaná, 236 str., 1. vydání vydáno: květen 2011
Textasis. Anagogie interpretačního vztahu je zápisem jistého existenciálního pohybu, jenž se děje v překryvu literárněkritické, psychoanalytické a pedagogické zkušenosti, které v autorčině pojetí spojuje jejich vztahová, dialogicko-hermeneutická, a tedy v jistém smyslu textová podstata. Autorka (1968), která studovala na Filozofické fakultě UK v Praze, na univerzitě Paříž VII-Jussieu a na École normale supérieure, působí na Pedagogické fakultě UK, věnuje se souběžně románové a literárněvědné tvorbě a v blízkosti k fenomenologickým východiskům promýšlí příbuznost výše uvedených sfér zkušenosti vzhledem k jejich iniciačně-transformační hodnotě, díky které se i vztah s textem, který zčásti usouvztažňuje se vztahem terapeutickým, vřazuje mezi činnosti, jimiž lze čelit úpadku vysokého školství a jimiž pečujeme o sebe, o druhého a o svět.
.
1. Vyznání
2. Odemykání
3. Rozměry interpretačního vztahu Autenticita
Intimita
Procesualita
Přesahovost
Posvátnost
Libidinálnost
Ludicita
Vícerozměrovost
II.
Chvála na erasmovské téma
Auctor certus, catharsis incerta
Decentrace textu a subjektu: tragika hranic či štěstí transcendence?
Kognice, interpretace, integrace: cestou k Druhému, k sobě a k pravdě
Na hraně konce a počátku
Hermeneutův Hermes
Bibliografe
Jmenný rejstřík
Předmětem knihy Catharine Ébert-Zeminové Textasis je interpretace v nejrůznějších fazetách (odkazují k nim i názvy kapitol - Autenticita, Intimita, Procesualita, Přesahovost, Posvátnost, Libidinálnost, Lucidita, Vícerozměrovost), v druhé části následuje interpretace autorů francouzské provenience (Queneau, Gracq, de Mandiargues, Tristan), a kniha končí jakýmsi vyznáním s titulem Hermeneutikův Hermés. Textasis (v předznamenání "kniha, jež je nesena vším, čím jsem, i vším, čím se snažím být") představuje apoteózu interpretace jako setkání s textem, jež je bytostným dialogem. Interpretace se rozehrává a odehrává v dimenzi sebezkušenostní (interpretace nemůže být oddělena od interpreta), autorka se tedy neustále dotýká psychologie a psychoterapie, poznává gravitační pole různých teorií
a škol a zase mu uniká, blízká jí zůstává psychoanalýza a fenomenologie (vlastně zvláštní kombinace, která však kdysi fungovala u zakladatelů daseinsanalýzy). V autorce se prolínají dispozice lyričky a expertky, mnohdy zákonitě vítězí to druhé, ale nezadržitelně se dere na světlo a prosazuje to první.
Při odhalování takřka nekonečného interpretačního vesmíru si čtenář bolestně uvědomuje všechny svoje limity, omezení, nedostatky a slabiny, na něž stále naráží a které mu zabraňují postoupit dál. Interpretace v negativním pohledu může být i přehlídkou mých ne-možností, mých prázdných možností. Na druhé straně se vznáší lákavé pokušení absolutní interpretace jako ideálního horizontu, jehož výsledkem bývá obyčejná "over-interpretation". V psychoterapii též platí, že přemíra interpretací (někdy i interpretace jako taková) může působit destruktivně. Jsou věci a situace, kdy je výklad násilím a nehorázností, kdy můžeme nabídnout jen spoluúčast a blízkost, jež se obejde i beze slov. Ostatně jako působí strašně výrok"všechno je text", bylo by podobně nepatřičné analogické tvrzení o interpretaci.
Pro autorku je ale výklad především obohacováním a obdarováváním, (sebe)rozvíjením a (sebe)tvorbou, nikoli podmaňováním dobývaného území. Text a interpret jsou "dvě potenciality, jejichž vzájemný styk zažehuje potenci každého z nich"(s. 22). Stejně tak ale i v interpretování platí zákon "něco za něco". V ideálním pojetí je opravdu exeget romantický poutník, před nímž se rozevírá netušená krajina; co však lexikograf, před kterým se rozevírá povinnost zvládnout deset titulů denně? Abych byl dílu práv, musím mu dát sebe a svůj čas, když ale setrvám příliš dlouho u několika vyvolených knih, zmenšuje a zužuje se můj hermeneutický prostor; když zůstanu ve své klauzuře u knihy jedné, nebudu stále méně vědět o světě? Anebo je to naopak?
Jiří Zizler, časopis Souvislosti, č. 1/2012, str. 187-190
Svých deset klíčových metodologických termínů uvádí autorka ve třetí kapitole Rozměry interpretačního vztahu: jde o autenticitu, intimitu, procesualitu, přesahovost, sakralitu (kam zahrnuje libidinálnost a ludicitu) a konečně o vícerozměrovost. Těm věnuje následujících sedm kapitol. Zde autorka sice rozlišuje mezi symbolickým výkladem klasické psychoanalýzy, lacanovským symbolickým registrem, interpretací v analytické psychologii, a daseinsanalýze, ale přechody od jednoho přístupu k druhému budí dojem, že je zde určitá plynulost a analogie. To se týká hlavně zanedbání významu ontologické diference při uvádění analogie redutivních postupů s daseinsanalýzou.
Při odkazech k literárním teoriím vycházejícím z freudovské psychoanalýzy postrádáme zmínku o psyhokritice Charlese Maurona, v odkazech na archetypální kritiku na Northropa Frye.
Dalších šest kapitol je věnováno praktické aplikaci naznačených metodologických postupů na vybraná díla reprezentativních francouzských autorů od 30. let 20. století dodnes: Raymonda Queneaua, Alberta Camuse, Juliena Gracqa, Andrého Pieyra de Mandiargues, Frédéricka Tristana a Emanuely Bernheimové. Zde se podařilo autorce živě ukázat možnosti její metody na konkétním materiálu, jako by dosáhla skutečné extáze ve své interpretaci.
Poslední dvě kapitoly, v nichž odkazje na kritiky Noela Bellemina a Francois Migeota, mají charakter jakési resumace a závěru. Poslední uváděná analogie mezi Hermem a hermeneutikou vyznívá velmi zdařile.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Vladimír Borecký, CSc.
Textasis. Anagogie interpretačního vztahu. Ébert-Zeminová, Catherine
- Kód výrobku: Textasis. Ébert-Zeminová, Catherine
- Dostupnost: 1
-
240CZK
- Cena bez DPH: 240CZK