Mluvnice současné češtiny I. Jak se píše a jak se mluví

Cvrček, Václav a kol.

                      brožovaná, 354 str., 1. vydání  vydáno: řijen 2013

                                  Předkládaná Mluvnice současné češtiny autorů působících na různých ústavech Univerzity Karlovy je po téměř patnácti letech novým pokusem o stručný a srozumitelný popis našeho mateřského jazyka. Mluvnice je koncipována jako dvoudílná, přičemž první díl zahrnuje poučení mj. o zvukové stránce jazyka, slovní zásobě, slovotvorbě, tvarosloví, stylistice a psací soustavě (druhý díl pak bude věnován větné skladbě). Jako vůbec první popis svého druhu se mluvnice pokouší systematicky zachycovat rozdíl mezi mluvenou a psanou češtinou, a to na základě rozsáhlých dat z Českého národního korpusu (www.korpus.cz). Výsledkem je materiálově založená moderní publikace, která nepodává obraz o tom, jak by jazyk vypadat měl, ale o tom, jak skutečně mluvíme a píšeme. Čtenář si tak může sám udělat obrázek o tom, jaké způsoby vyjadřování jsou obvyklé a vhodné pro určitou situaci a které prostředky jsou naopak nevšední či v daném kontextu nepreferované.nář si tak může sám udělat obrázek o tom, jaké způsoby vyjadřování jsou obvyklé a vhodné pro určitou situaci a které prostředky jsou naopak nevšední či v daném kontextu nepreferované.

PŘEDMLUVA (autoři)

1 OBECNÉ VÝKLADY O JAZYCE (Václav Cvrček)

1.1 Jazyk jako prostředek komunikace

1.2 Jazykové roviny a jednotky; jazykovědné disciplíny

1.3 Jazyk v rámci společnosti

1.4 Jazyk a jazykovědci

1.5 Jazykový korpus jako zdroj dat

2 OBECNÉ POUČENÍ O ČEŠTINĚ (Václav Cvrček)

2.1 Čeština jako národní jazyk a její variety

2.2 Definice jazykového standardu a jeho varianty v češtině

2.3 Rozrůzněnost češtiny v závislosti na žánru a stylu

3 VÝVOJ ČEŠTINY (Dominika Kovaříková)

3.1 Čeština mezi ostatními jazyky. Genetická příbuznost a typologická podobnost

3.2 Vývoj jazyka.

3.3 Periodizace vývoje češtiny

4 FONETIKA A FONOLOGIE (Jan Volín)

4.1 Vztah mluvené a psané formy jazyka

4.2 Fonetický popis jazyka a řeči

4.3 Řečové orgány

4.4 Akustické vlastnosti řeči a percepce

4.5 Jednotky zvukového plánu češtiny

4.6 Mluvní styly

4.7 Řečové poruchy, řečové vady a řečové chyby

5 LEXIKOLOGIE (Marie Kopřivová)

5.1 Vymezení lexikologie a základní pojmy

5.2 Lexikální sémantika

5.3 Základní sémantické vztahy

5.4 Frazeologie

5.5 Slovní zásoba češtiny

6 TVOŘENÍ SLOV {Michal Šulc)

6.1 Odvozování (derivace) - odvozeniny (deriváty)

6.2 Skládání (kompozice) - složeniny (kompozita)

6.3 Zkracování - zkrácená slova

6.4 Zkratky a slova zkratková

6.5 Přejaté části slov

7 MORFOLOGIE

7.0 Úvod do morfologie (Václav Cvrček)

7.1 Podstatná jména (substantiva) ( Vilém Kodýtek)

7.2 Přídavná jména (adjektiva) (Dominika Kovaříková)

7.3 Zájmena (pronomina) (Marie Kopřivová)

7.4 Číslovky (numeralia) (Václav Cvrček)

7.5 Slovesa (verba) ( Václav Cvrček)

7.6 Příslovce (adverbia) (Martina Waclawičová)

7.7 Předložky (prepozice) (Martina Waclawičová)

7.8 Spojky (konjunkce) (Martina Waclawičová)

7.9 Částice (partikule) (Jan Táborský)

7.10 Citoslovce (interjekce) (Jan Táborský)

8 UVEDENÍ DO SYNTAXE (VĚTNÁ STAVBA) (Petr Sgall)

8.1 Úvodní poznámky

8.2 Základní pojmy závislostní syntaxe

8.3 Syntaktické jevy netypické

8.4 Souřadnost a další vztahy

8.5 Aktuální členění věty

9 NAUKA O TEXTU A STYLU (STYLISTIKA) (Jan Táborský)

9.1 Styl a stylistika

9.2 Stylový potenciál jazyka (funkční spektrum jazyka)

9.3 Zákonitosti výběru jazykových prostředků

9.4 Stylová hodnota výrazových prostředků

9.5 Styly češtiny

10 PSACÍ SOUSTAVA (PRAVOPIS, ORTOGRAFIE) (Václav Cvrček)

10.1 Psací soustava a jazyk

10.2 Inventář znaků

10.3 Principy české psací soustavy

10.4 Zvládání psací soustavy

SEZNAM ZKRATEK

LITERATURA

REJSTŘÍK TERMÍNŮ

Mluvnice současné češtiny autorského týmu vedeného Václavem Cvrčkem je dle předmluvy určena škole a veřejnosti. Právě tímto zřetelem je nejspíš opodstatněno její výrazně širší tematické rozpětí, přesahující tradiční vymezení gramatiky. Dílo tak rozvíjí řadu komplexně pojatých, prakticky orientovaných příruček o češtině typu Nauky o českém jazyku V. Šmilauera nebo brněnské Příruční mluvnice češtiny. Přitom strukturu ani axiologii žádné z nich nepřejímá, pro naplnění vytčených záměrů volí vlastní obsah a kritéria. To je zřejmé např. z prvních tří kapitol, jež mj. osvětlují, proč autoři dali svému textu nepreskriptivní ráz. Ten, jistě pochopitelný, plyne z přijetí konceptu minimální intervence.

Autoři se zdržují otevřených hodnotících soudů a doporučení, dávajíce prostor imanentním silám jazyka a komunikace. Zůstává otázkou, do jaké míry dokáže uživatel nefilolog velkoryse poskytnutých rozhodovacích možností využít, zda neredukuje věcné informace o procentuálním výskytu variant na zjednodušující závěry typu "lepší" : "horší". Vztah autorů ke kodifikaci je vyjádřen v úvodu díla, dále už se s odkazy ke kodifikaci nepracuje - což patrně zkomplikuje situaci čtenáři, zejm. se ale autoři zbytečně vzdávají možnosti poukázat na rozpětí mezi kodifikací a územ (což by bylo účinnější než programová distance).

Smyslem tohoto posudku není jakkoli polemizovat o možných efektech preskriptivního či deskriptivního přístupu k jazyku. V zásadě se však domnívám, že rozdíl mezi posuzovanou mluvnicí a srovnatelnými příručkami netkví ani tak v protikladu deskripce a preskripce (v posledních letech a desetiletích neutralizovaném), ale spíše v převážně prospektivním či retrospektivním charakteru popisu, tj. ve zdůraznění toho, jak by jazyk mohl vypadat (s různě naléhavými hodnotícími komentáři), nebo jak v bezprostřední minulosti vypadal a vypadá (s víceznačnými implikacemi pro budoucno).

Materiálovou bázi poznání reálné jazykové situace autorům poskytly synchronní korpusy psané i mluvené češtiny spravované Ústavem Českého národního korpusu.

Pokud si čtenář odnese z četby poznání, že v lidském společenství je každé formě interpretovatelné jako znak přisuzována nějaká hodnota, a tedy že forem nelze užívat nevázaně, pak by jistě účel této kapitoly - a celého díla - naplněn.

Z recenzního posudku: M. Vondráček