Právní překlad v teorii a praxi: nový občanský zákoník

Chromá, Marta

                        brožovaná, 272 str., 1. vydání    vydáno: prosinec 2014

                        Hlavním cílem publikace Právní překlad v teorii a praxi je poskytnout čtenářům nejen teoreticky podložený návod, jak postupovat při převádění právních informací z češtiny do angličtiny, ale také praktické ukázky přístupu k překládání nového občanského zákoníku (NOZ).

Publikace je rozdělena do tří kapitol. První kapitola podrobně analyzuje proces právního překladu, formuluje základní pravidla pro překládání právních textů a vymezuje rozsah právnělingvistických znalostí a překladatelských dovedností. Druhá kapitola se věnuje překládání právních předpisů, stanovuje právnělingvistická východiska pro překlad českých zákonů do angličtiny, porovnává lingvistický přístup k tvorbě zákonů v České republice a některých anglicky mluvících zemích. Zahrnuje stručnou charakteristiku jazyka NOZ a analýzu různých variet právnické angličtiny, stejně jako některých gramatických jevů, jež jsou pro překlad (nejen) občanského zákoníku podstatné. Třetí kapitola v pěti oddílech ukazuje praktický přístup k překládání občanského zákoníku do angličtiny. První oddíl se věnuje legislativně technickým prvkům celého zákoníku a jeho systematice; další čtyři oddíly jsou vymezeny podle částí NOZ – obecná část, rodinné právo, absolutní majetková práva a relativní majetková práva. V každém oddíle jsou vybrána ustanovení z pohledu překladu obtížnější buď kvůli volbě českých jazykových prostředků, nebo pro nejednoznačnost českého textu, jež může vést k různým interpretacím.

Předmluva

Úvod

1. OBECNÁ VÝCHODISKA PŘEKLÁDANÍ PRÁVNÍCH TEXTU

1.1 Nástin obecných teorií překladu

1.2 Sémiotika právního překladu

1.2.1 Právní překlad jako komunikace

1.2.2 Právní překlad jako proces

1.2.3 Překladatel

1.2.4 Překlad jako interpretace

1.2.4.1 Sémantická interpretace

1.2.4.2 Právní interpretace

1.2.4.3 Pojmová analýza

2. PŘEKLÁDÁNÍ PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

2.1 Právnělingvistická východiska pro překlad českých zákonů do angličtiny

2.1.1 Projekt překladu nové české civilní legislativy do angličtiny

2.1.2 Lingvistická východiska

2.1.3 Metodologie překladu

2.2 Analýza některých gramatických jevů

2.2.1 Modální slovesa v ustanovení zákona

2.2.2 Genderová neutrálnost

2.2.3 Vyjádření právních domněnek a fikcí

2.2.4 Spojka spíše než

3. OBČANSKÝ ZÁKONÍK

3.1 Systematika NOZ

3.2 Obecná část

3.3 Rodinné právo

3.4 Absolutní majetková práva

3.5 Relativní majetková práva

ZÁVĚR

BIBLIOGRAFIE

SUMMARY

JMENNÝ REJSTŘÍK

VĚCNÝ REJSTŘÍK - ČESKY

REJSTŘÍK ANGLICKÝCH EKVIVALENTŮ

Kniha dr. Chromé, která se čtenářům dostává do rukou, je výzvou a odvážným počinem. Její rukopis byl dokončen v době, kdy se v odborné veřejnosti diskutuje o nutnosti novelizace nového občanského zákoníku, který vstoupil v účinnost počátkem roku 2014. Není předmětem této recenze vyjadřovat se k potřebnosti či odborným kvalitám daného právního předpisu, nelze však opomenout poznámku jazykovou: nová legislativa, vedená zřejmou snahou o kontinuitu s právem před rokem 1948, zavádí do užívání jazykové pojmy, jež působí často až archaickým dojmem a nejsou v mnoha případech bez dalšího adresátům dané právní normy srozumitelné. Někdy dochází i k tomu, že výrazu v zákoně použitém je přikládán význam, jenž se liší od obecně zažitého významu daného pojmu v neodborném jazyce. Vždyť ne každý pochopí, že v ustanovení o tom, že "dítě má dbát svých rodičů" měli autoři na mysli, že dítě má rodiče poslouchat, nikoli např. vyživovací povinnost dětí vůči rodičům. Pod slovem "výprosa" si pak neodborná veřejnost nepředstaví patrně vůbec nic. Text právního předpisu (byť by jedním z jeho atributů měla být obecná srozumitelnost) tak představuje jistou výzvu i pro české rodilé mluvčí, ať již vzdělané v právu či nikoli. Překlad takového textu je tudíž vysoce komplexní záležitostí. A právě komplexita překladu nového občanského zákoníku je předmětem recenzované publikace.

(...)

Těžiště práce se zabývá překladem jednotlivých částí nového občanského zákoníku. K jednotlivým paragrafům jsou uváděny poznámky, analyzovány lexikální a gramatické jevy a navrhována vhodná řešení. V této souvislosti budiž poznamenáno, že autorka si je vědoma možné plurality některých navrhovaných řešení a často formuluje navrhované ekvivalenty jako doporučení, nikoli jako jediný možný přístup; takový přístup je třeba vysoce ocenit. Je zjevné, že autorka je dobře obeznámena i s praxí, která se v české praxi za posledních dvacet pět let vytvořila a která již v řadě případů vytvořila jistý jazykový úzus. Navrhované varianty jsou výsledkem pečlivého srovnání jazykových ekvivalentů v různých jurisdikcích s prvky kontinentálního a anglosaského práva, k nimž patří zejména kanadský Québec a americká Louisiana. Pro nás vysoce relevantní jsou pak příklady užití z anglických verzí norem EU.

Autorka si zalouží uznání nejen za odvahu, se kterou se pustila do velice obtížného úkolu, nýbrž i za výsledek, který nastavuje vysokou laťku všem, kteří se do překladu nové legislativy pustí.

Publikace dr. Marty Chromé je tudíž velmi cenným příspěvkem k české translatologii; jedná se o práci splňující kritéria akademická, přesto však má potenciál nalézt široké praktické využití.

Z recenzního posudku: JUDr. ThDr. Květoslav Tomáš Krejčí, Ph.D.

Předkládaná publikace je velmi potřebným a aktuálním příspěvkem k překládání právních textů, zejména k překládání českého občanského práva, a v tomto smyslu je jak hodnotným příspěvkem k rozvoji teorie právního překladu v České republice, tak pomůckou pro překladatele.

Autorka si klade za cíl nastínit základní teoretické a praktické přístupy k překládání českých soukromoprávních norem do angličtiny, tedy do jazyka, který se stal globálním nástrojem komunikace ve všech sférách lidské existence, což přináší celou řadu právnělingvistických problémů, pokud je angličtina cílovým jazykem pro převod českého práva. Čeština jako výchozí jazyk také skrývá celou řadu problémů, s nimiž se musí překladatel vypořádat. Jedná se hlavně o to, aby jazyk českého práva byl jazykem srozumitelným, jasným a významově čistým a umožňoval tak intepretaci výchozího textu, která koresponduje se záměrem autora textu. Schopnost překladatele adekvátně pochopit a interpretovat výchozí právnický text a porozumět mu je klíčová v celém procesu překládání, aby nedocházelo k významovým posunům, které se převedou do cílového jazyka.

Základní metodologií celé publikace je srovnávací právnělingvistická analýza, která podporuje teoretická východiska, ale také pomáhá vyvrátit některá překladatelská dogmata.

Publikace je rozdělena do tří kapitol. První kapitola "Obecná východiska překládání právních textů" se člení na dva oddíly, z nichž první podává přehled základních obecných teorií překladu a jejich významu pro teorii právního překladu, počínaje překladatelskými postupy Vinaye a Darbelneta, jež se soustředí na výchozí text a minimální překladatelské jednotky -slova a slovní spojení, přes Nidovu teorii dynamického překladu a první náznaky komunikativního přístupu k překladu u Newmarka, až po orientaci na cílový text ve skopos teorii (Reiss, Vermeer a Nord) a teorii pragmatického překladu Mony Baker s jednoznačnou orientací na cílového adresáta. Druhý oddíl "Sémiotika právního překladu" se zabývá všemi podstatnými aspekty právního překladu, které opodstatňují atribut právního překladu, totiž překlad intersémiotický. Právní překlad je nahlížen jako komunikace, kdy dochází k přerušení lineárního přenosu informace od odesílatele k příjemci a vstupuje do něj překladatel jako komunikační rozhraní, v němž se výchozí kód (jazyk) transformuje do cílového kódu (jazyka), a je tak umožněna interakce mezi odesílatelem a příjemcem. Proces právního překladu je sled jednotlivých kroků, které spojují tvorbu výchozího text a vnímání cílového textu jeho příjemcem. Autorka popisuje faktory ovlivňující jednotlivé kroky (vznik a charakteristika výchozího právnického textu, jeho intepretace překladatelem, převod interpretované informace do cílového jazyka a adaptace cílového textu, aby příjemce cílového právního textu mohl cílový text interpretovat ve stejném smyslu, jaký byl předjímán autorem výchozího textu. Autorka se zabývá předpoklady, které by měl překladatel splňovat, aby byl schopen relevantně překládat právní texty. Správně poukazuje na to, že většina překladatelů právních textů (v mezinárodním měřítku, nejen v České republice) jsou vzděláním neprávníci, tudíž je nutné, aby dosáhli dostatečné právní gramotnosti v různých vzdělávacích kurzech tak, aby byli schopni právním textům porozumět do té míry, že je budou moci přeložit do jiného jazyka. Dalším zásadním faktorem právního překladu je interpretace: nejen že překladatel musí smysluplně interpretovat výchozí text, aby jej mohl převést do jiného jazyka, ale jeho převod musí být natolik srozumitelný, aby dával cílovému příjemci smysl v cílovém jazyce a v rámci cílového právního systému. Autorka poukazuje na rozdíly mezi sémantickou interpretací, k níž se často uchyluje osoba bez právnického vzdělání, a právní interpretací, k níž přistupují právníci primárně při aplikaci právních norem.

Druhá kapitola se soustředí na překládání právních předpisů, což je v rámci právního překladu samostatná oblast (odlišná od překládání soukromoprávních dokumentů). Autorka popisuje právnělingvistická východiska pro překlad českých zákonů do angličtiny, jež zahrnují jednak základní charakteristiku češtiny v zákonných textech, ale zejména charakteristiku angličtiny a jejích variet, které lze při překládání českých zákonů použít. Zabývá se konkrétně češtinou v novém občanském zákoníku a metodologií překladu tohoto předpisu do angličtiny. Analyzuje některé gramatické jevy, jež mohou při překladu NOZ do angličtiny působit potíže nebojsou historicky zatíženy určitými překladatelskými dogmaty, totiž modální sloveso "shall", řešení genderové neutrálnosti v ustanoveních zákona, vyjadřování právních domněnek a fikcí v angličtině a významovými rozdíly konektoru "spíše než" a jeho potenciálního anglického ekvivalentu.

Třetí kapitola je členěna na pět oddílů podle struktury nového občanského zákoníku -formálně legislativní terminologie (systematika) občanského zákoníku, obecná část, rodinné právo, absolutní majetková práva a relativní majetková práva. Autorka se soustředí jednak na překladatelsky obtížné jevy, ale také upozorňuje na některé zavedené překladatelské vzorce, jež nemají teoretické opodstatnění a jsou výsledkem jakési překladatelské "tradice". Tato kapitola je pro překladatelskou praxi nej přínosnější a je významná také proto, že ačkoliv ministerstvo spravedlnosti deklarovalo, že v rámci projektu "Nové civilní právo" bude nový občanský zákoník přeložen do čtyř světových jazyků a bude letos k dispozici veřejnosti, je stav prací na překladu do angličtiny takový, že nelze jeho publikování v dohledné době předpokládat.

Závěrem konstatuji, že publikace Marty Chromé je významným příspěvkem k teorii právního překladu a zásadní pomůckou pro překlad českého občanského práva do angličtiny.

Z recenzního posudku: prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrS