Jana z Arku  [Joan of Arc]  Beauneová, Colette

brožovaná,  414 str., 1. vydání
vydáno: červen 2018
edice: Medievistika
ISBN 9788024631837

Důkladná znalost pramenů umožnila autorce vykreslit Janu z Arku s ohledem na dobové modely, jimiž se dívka sama řídila. Sleduje její osud od narození až po její rehabilitaci v roce 1456, a především uvádí čtenáře do světa, v němž svůj krátký a výjimečný život prožila. Kniha přibližuje, jakým způsobem ji pravděpodobně vnímali její současníci, jak odpovídala jejich očekáváním a čím se vymykala: zobrazuje tradiční představy o postavách panny, pastýřky i vyvoleného rytíře, a především ozřejmuje zdroje Janiných politických sympatií i neotřesitelné věrnosti Karlovi VII. a ukazuje tenkou hranici mezi čarodějnictvím a svatostí. Colette Beaunová ve své práci spojuje celou řadu pohledů a přístupů – antropologii, dějiny mentalit, dějiny literatury nebo politickou a sociální historii, výsledkem je komplexní pohled nejen na Janu z Arku, ale i na svět jejích současníků.

Z francouzštiny přeložila Kateřina Svátková.

Úvod

1. Hledání pramenů
Odsuzující proces
Soudní pojednání
Zrušovací proces

2. Dívka z hranice království
Janin věk
Hranice jako realita
Představy o hranicích

3. Vyrůstání na vesnici
Rodina
Vztahy ve vesnickém společenství
Farnost

4. Vílí strom
Šlechtic a víly
Dávné rituály

5. Vzdělaná, nebo negramotná?
Jana polovzdělaná?
Podpis
Kniha: mezi fascinací a nedůvěrou
Prostí lidé
Z Domrémy do Chinonu

6. Jana před Janou
Proroctví
Žena prorokem
Praví a falešní prorokové
Autentizace Jany z Arku

7. Akce pastýřka
Vyvolení pastýři
Král Jako pastýř
Proroci a svati pastýři
Ikona pastýřky

8. Panna
Jméno
Panenství
Vystavené tělo: problematika oděvu
Přeslice a meč

9. Mohla mít válka ženskou tvář?
Problém účasti
Papírové hrdinky
Válka pod podmínkou
Jana Jako válečnice
Orléans roku 1429

10. Obléhání Orléansu
Zákony války
Dopis Angličanům
Janiny znaky

11. Král, nebo císař?
Král prostých lidí
Král teologů a právníků
Mesiášské naděje

12. Děvka armagnacká
Vévodovi muži
Místa a symboly
Politický program
Od strany k národu

13. Rok divů
Janin Martin
Zázrak
Z Paříže do Rouenu

14. Kacířka
Podezření z kacířství
Janiny hlasy
Jana hříšnice
Desatero

15. Světice, kouzelnice nebo čarodějnice?
Světice
Kouzelnice
Čarodějnice
16. Jana po Janě

Závěr

Chronologická tabulka
Dopis Angličanům
Nástupnictví na francouzském trůnu
Doslov k českému vydání
Rejstřík

Colette Beaunová, honorární profesorka univerzity v Paříži-Nanterre, je autorkou dnes ji klasické monografie Naissance de la nation France (Zrození francouzského národa) a několika prací o životě a mýtu Jany z Arku. Nejvýznamnější z nich je právě monografie, kterou vydala poprvé roku 2004 a jež vzápětí obdržela prestižní cenu senátu Francouzské republiky. Především se však setkala s mimořádně příznivým ohlasem u odborné kritiky, vyzdvihující její metodologickou originalitu. Životní osudy Jany z Arku přitom ve Francii rozhodně nepatřily a nepatří k bílým místům tamní historiografie. V čem je tedy autorčin přístup nový?
Colette Beaunová nechtěla psát ani klasickou biografii, ani psychologizující portrét. Důkladná znalost pramenů jí umožnila vykreslit nezvyklou postavu s ohledem na dobové modely, jimiž se dívka sama řídila. Autorka rovněž podrobně analyzuje mentální filtry, které při konstruování Janina obrazu v 15. století silně ovlivnily Janiny nepřátele i příznivce. Protože Panna orleánské je podle autorky "nejlépe doloženou ženskou postavou v historii", dovoluje hledat společné i výjimečné rysy ve vztahu k současnicím a případně i dívkám budoucích staletí.
Čím tedy připadala Jana z Arku společnosti 15. století tolik podivná a proč mnohé šokovala? Colette Beaunová se ve snaze odpovědět na tuto otázku po náročné kritice pramenů věnovala důkladnému rozboru "obrazů a legend", jež se kolem dívčiny osobnosti během několika desetiletí pozdního středověku spřádaly. Přesvědčivě ukazuje, že Jana sdílela víru, zvyky a pověry vesničanů, mezi kterými se narodila a prožila dětství. Uvedu dva příklady za všechny. Pozornost soudců se při procesu z roku 1431 stočila ke "stromu vil" k němuž malá Jana chodívala, protože tam cítili zápach čarodějnictví, z něhož chtěli Janu původně obvinit. Teprve později se přiklonili k nařčení z hereze. Při vyšetřování kupodivu unikla zkoumání magická hůlka, na jejíž nadpřirozenou moc byla Jana ochotna přísahat, ač byla jinak zásadní odpůrkyní rouhání. Colette Beaunová se zde pustila do takřka etnologického zkoumání tématu magických hůlek a tyček, emblému virility, v níž se měla skrývat též moc středověkých věštkyní nad časem, prostory, živly, plodností a majetky. Jinak si ovšem Jana uchovala odstup jak k vesnickým pověrečným praktikám, tak k pokusům dobových učenců o jejich interpretaci. Ač ji k tomu teologové mnohokrát vyzývali, až do poslední chvíle odmítla zaříkat jako zlé démony ony tajemné "hlasy", které jí radily. Trvala na tom, že přicházejí z nebes. Otevřeně také připouštěla, že je pod vlivem nadpřirozených sil, což vadilo pozitivistickým a antiklerikálním historikům 2. poloviny 19. století skoro stejně jako středověkým soudcům. Colette Beaunové se podařilo vyhnout úskalí ahistorismu a zařadit výpovědi autentických textů do dobového intelektuálního kontextu. Dochází k závěru, že Jana sebe sama pokládala původně především za věštkyni.
Autorka monografie rovněž přesvědčivě ozřejmila Janiny politické sympatie. Dívka vyrůstala v pohraniční, resp. mezní oblasti, sužované válkou a vpády soldatesek placených burgundskou stranou. K Armagnakům a dauphinovi Karlovi se přiklonila jaksi instinktivně, stejně jako většina obyvatel rodného kraje. Již před odchodem na Chinon za následníkem trůnu tedv chovala nepřátelství vůči Angličanům a jejich burgundskému spojenci. Měla-li od mládí pevné politické přesvědčení, nemusela být nutně loutkou mocných mužů, jak se mnohdy soudilo. Tedy onou "hloupou a sprostou bytůstkou", jíž se vysmívala burgundská propaganda a kterou měl intrikánský dvůr dauphina Karla pouze manipulovat.
Colette Beaunová se jednoznačně postavila proti "konspiračním" teoriím, které osobnost Janu z Arku často obklopují již od konce 19. století. Vyvrací je bod po bodu na základě dobových pramenů. Bezvýznamná lotrinská pasačka (což odpovídalo, jak autorka ukazuje v pozoruhodné kapitole 7 nazvané příznačně "operace pasačka", dobovým teologickým a monarchistickým schématům) měla být údajně dcerou královny Isabely Bavorské a tudíž nevlastní sestrou Karla VII. Proto se jí prý dostalo pečlivé a takřka rytířské výchovy, zahrnující i ovládání koní a smysl pro bitevní strategii. Autorka přesvědčivě odmítá i dohady o tom, že Jana byla nastrčenou figurkou Jolandy Aragonské, dauphinovy tchyně a že nezahynula roku 1431 na hranici, ale pokojně dožila jako manželka Roberta des Armoises.
Je jistě obdivuhodnou skutečností (již Colette Beaunová dokládá na celé škále dobových pramenů), že dívka se nakonec dokázala přizpůsobit zvykům královského dvora a později odpovídat s odzbrojující jistotou svým soudcům. Autorka monografie ovšem pečlivě ukazuje, nakolik si i ve světě tolik vzdáleném tomu, v němž se narodila, Jana uchovala autonomii. Odlišovala se slovníkem, věrností "hlasům", nezlomnou vírou ve vlastní pravdu a zdánlivě naivní věrností dauphinovi. Nerozuměla a nechtěla rozumět politickému taktizování. Colette Beaunová doložila, nakolik takový přístup způsobily eschatologické ideály, kterým Jana věřila. V Karlovi VII., kterému umožnila korunovaci a kterého se snažili antimonarchičtí historici 19. století zdiskreditovat výtkami, že Janu opustil v nejtěžší době, viděla dívka vyvoleného vládce posledních dnů, kterému jednou umožní usednout na trůn v Jeruzalémě. Znovuzískání území obsazených Angličany a remešská korunovace přestavovaly pro Janu jen dílčí etapu na cestě do Svaté země. Také v tomto ohledu tedy přispěla Colette Beaunová k citlivému vřazení činů Jany z Arku do dobového kontextu.
Autorka monografie nepopírá, že ji na postavě Jany z Arku přitahuje osobnost mladé ženy, jež se vymanila nejen z otcovského dohledu, ale také sociálního a kulturního područí. Vědomí specifického charakteru dobových pramenů jí umožnilo vyhnout se zavádějících anachronismům. Přesto na dívce oceňuje nezlomnou věrnost, nejen vůči dauphinovi, ale také sobě samotné. Jana byla ochotna zemřít za to, čím se cítila být. Když přijela na dvůr do Chinonu, bylo jí 16 nebo 17 let. Sama sebe nazývala Pannou a tohoto označení se houževnatě držela až do konce života. Hlásila se tedy k věkové kategorii, jež si ve středověku bedlivě chránil předmanželskou čistotu. Jana to nedělala nijak ostentativně, ale byla podle dochovaných svědectví v jistém střehu vůči mužům, kteří ji obklopovali. Tělo se přizpůsobilo přísným požadavkům, jež na ně Jana kladla: neměla měsíčky, málo jedla a pila, nepotila se. Celé dny nesesedala z koně. Snad nikdy jí nikdo neviděl unavenou. Tělesná čistota a fyzická odolnost vyhovovaly specifické roli věštkyně, díky níž mohla zašívat do řad vojáků nadšení a kterou uznával i dvůr. Tyto vlastnosti jí ostatně vytýkali i při procesu, protože mohlo jít o znak čarodějnic. Colette Beaune ale podtrhla především rysy, jež Janu z Arku přibližovaly mystickém 14.–15. století. Mnoho hadaček a vědem přicházelo za Karlem VII. se vzkazem a bylo dobrým zvykem, že je král vyslechl. Janu odlišovalo od těchto žen to, že se nespokojila s předáním proroctví či tajuplného poselství a začala ho uskutečňovat. Vystupovala jako muž a v mužském oděvu vstupovala do bitev i politickým zápasů.
V této souvislosti se Colette Beaunová zamýšlí nad dobovým, zvláště aristokratickým kultem "devíti chrabrých hrdinů", který zahrnoval jak postavy biblické, tak osobnosti z antických dějin a konečně současné vojevůdce. Symetricky k nim byla na konci 14. století vytvořena galerie devíti hrdinek ("preuses"). Šlo však o mytologické či antické hrdinky a ani po smrti Jany z Arku nepřipadalo v úvahu nabízet dívkám ze šlechtických vrstev, aby následovaly její příklad na bitevním poli. Panna Orleánská proto do tohoto prestižního seznamu pronikla až v 16. Století.
Colette Beaunová věnuje oprávněně velkou pozornost snaze teologů a právníků poloviny 15. století proměnit obraz Jany z mystické věštkyně na válečnickou hrdinku. Jednalo se důležitou součást pozadí rehabilitačního procesu z roku 1456, který zrušil tendenční odsouzení k smrti upálením za kacířství. Teologové, naklonění v polovině 15. století Janině rehabilitaci, vysvětlovali dívčinu účast ve válce Boží vůlí, jež jediná mohla odůvodnit, že žena prolévala krev. Právníci mezitím rozvíjeli spíše argument obranné války, zaštítěné legitimním králem a jejímž cílem nebyla ani pomsta, ani násilí na nevinných. Právě tato koncepce dovolovala výjimečně ženám účast při obraně domovů nebo města.
Monografie Colette Beaunové obsahuje i pozoruhodné pasáže o českých dějinách, resp. vztahu Jany z Arku k husitství.
Za nejpodstatnější však pokládám zachycení procesu, v jehož rámci se Jana z Arku v propagandistických dílech vzniklých několik desítek let po smrti začala proměňovat z pouhé nosičky korouhve v chrabrou vojevůdkyni, díky které Karel VII. triumfoval nad nepřáteli. Podezření z hereze a čarodějnictví bylo definitivně smyto, Jana se mohla chystat na roli národní hrdinky usmířené Francie. Jak ale poznamenává Colette Beaunová v kapitole o válce a ženách, redukovat Pannu orleánskou na vítězku na válečném poli znamená zastínit ostatní aspekty a vlastně i záhadu její složité osobnosti. Tato záhada zůstává v mnoha ohledech nedotčena a autorka se ji nesnaží bezezbytku řešit, protože to prameny nedovolují. Její kniha nicméně umožňuje posoudit, co si Janini současníci o tak záhadné dívce mysleli a jak ji vnímali.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Martin Nejedlý, Dr.