Čína, Korea, Japonsko: Země podobné, avšak rozdílné   Petr Chrdle

ISBN 978-80-88326-22-9

247 stran

17 x 24 cm

Pevná vazba

497,-

Kč

Autor popisuje své zážitky v uvedených třech zemích, kde měl možnost (zejména v Jižní Koreji a Japonsku) poznat z blízka jak život v rodinách, tak i na univerzitách a v náboženských centrech. Zaměřuje se mj. na rozdíly života, etikety a vůbec zvyků jednak mezi tím, co mají tyto země společné, avšak rozdílné oproti nám v Evropě, ale také, jaké jsou rozdíly mezi těmito třemi jednotlivými zeměmi. Vyprávění je doprovázeno mnohými barevnými fotografiemi autora pořízenými během cest.

Obsah:

Úvod

Pár kapek z historie

Země podobné, avšak rozdílné

Úvod k následujícím třem kapitolám

Dojmy z Číny

Dojmy z Koreje

Dojmy z Japonska

Úvod

Navštívil jsem dost zemí, evropských i mimoevropských, a občas o svých cestách přednáším. A opakovaně dostávám dotazy, proč ty zajímavé fotky a příběhy nevydám knižně, zejména když sám mám nakladatelství a nemusel bych shánět, kdo by mi to vydal. Tak jsem o tom začal uvažovat. A přesto, že si normálně předsevzetí k Novému roku nedávám, tentokrát (2021) jsem si ho dal, dokonce s výstrahou: Že v tomto roce knihu sestávající z některých mých cestovních zážitků vydám. A pokud ne teď, tak už nikdy!

Původně jsem se rozhodoval, jestli mám psát o Japonsku nebo o Koreji, což jsou země, které mi přirostly k srdci, a které jsem nejlépe poznal. Japonsko jsem navštívil desetkrát, Koreu sedmkrát, a měl jsem možnost tam pobývat, i když krátkodobě, v různém prostředí: na univerzitách, v klášterech, ale i v rodinách. Nakonec jsem se rozhodl, že dám do jedné publikace nejen obě země, ale přidám i Čínu, kde jsem byl sice jenom jednou v ČLR (z pohledu Tchaiwanu v „pevninské Číně“) a dvakrát na Tchaiwanu (oficiálně Čínské republice) a mé poznání je proto povrchnější; ale i tak mi tato země učarovala a zajímavých dojmů ve mně zůstalo dost.

Asi bych se měl také zmínit, jak jsem se k cestování vlastně dostal. Vždy jsem rád četl cestopisy; a protože za mého mládí nešlo cestovat v reálu, toulal jsem se alespoň v představách a prstem po mapách. V roce 1991 u mne byl na návštěvě korejský přítel (seznámili jsme se zásluhou našeho společného koníčka, mezinárodního jazyka esperanto), profesor a majitel kliniky korejské tradiční medicíny Puramo Chong, který mne na oplátku pozval k sobě do Koreje. Řekl, že stejně jako on tady, i já budu jeho hostem, takže jediný výdaj, který s tím budu mít, bude cena letenky. Tomu jsem nedokázal odolat. A když už jsem byl tak daleko, „odskočil“ jsem si na tři dny za jiným esperantským kamarádem do Japonska, protože mne ani ve snu nenapadlo, že bych se na Dálný Východ mohl ještě někdy podívat.

To mne namlsalo! Po sametové revoluci se už sice cestovat dalo bez omezení, ale v mém případě to nešlo, protože mi na to chyběly peníze. Tak jsem opustil dobře se rozvíjející odbornou kariéru, založil si firmu, Kongresovou a vzdělávací agenturu, a vedle jiných aktivit jsem si pořídil i živnostenský list na provozování cestovní kanceláře. Ten však jen proto, aby mi umožnil cestovat; i když za cenu, že si musím trasu dobře nastudovat, abych si zájezdy mohl sám průvodcovat, a cestou se budu muset starat o skupinu turistů.

Cíl cesty jsem nechal na náhodě. Začal jsem vždy tou zemí, kde byla velká esperantská akce (převážně Světový esperantský kongres), takže se jednalo o zájezd na danou akci, k níž jsem vždy přidal týdenní poznávací program. Měl jsem mezi esperantisty dobré jméno a důvěru, neměl v podstatě žádnou režii, protože vše jsem si zajišťoval sám s manželkou, nešlo mi o zisk a stačilo mi, když mi účastníci uhradili pobyt. Proto jsem neměl o zájemce nikdy nouzi. A brzy se k mému zájezdu přidali i esperantisté ze sousedních zemí, takže zájezdy byly už od prvního setkání na letišti mezinárodní a už od počátku se komunikovalo mezi účastníky převážně esperantem. I to u mých klientů zvýšilo jejich přitažlivost.

Tímto způsobem jsem procestoval nejen Čínu, Koreu a Japonsko, ale i Austrálii, Brazílii, Izrael, Singapur a další země. Potom se na mne obrátil majitel cestovní kanceláře Bortour Jiří Jelínek, který pořádal zájezdy na dálkové pochody podobně jako já na esperantské akce, jestli bych pro ně připravil zájezd na Mezinárodní ligu dálkových pochodů do Japonska, následně i do Koreje a na Tchaiwan – a měl jsem další skupinu zájemců. Mezitím jsem navázal bližší kontakt s japonskými aktivními esperantisty a následně byl pozván na dvě přednášková turné po Japonsku, ale také na vedení konversačního kurzu esperanta v Tokiu. V menším měřítku to bylo podobné v Koreji.

Na konci tohoto úvodu bych rád uvedl pár slov o svém váhání, jak mám řadit popisované země, a to jak v titulu, tak i ve vlastním textu. Nejprve mne napadlo řazení podle abecedy, což je asi nejběžnější, pak jsem se nějakou dobu klonil k chronologickému řazení, jak jsem se s těmito zeměmi seznamoval, to by bylo Korea, Japonsko, Čína, ale byl by v tom chaos, protože bych musel rozhodnout, zda podle prvního setkání, nebo skákat podle návštěv mezi zeměmi. Kromě toho by na konci byla Čína, z níž mám zážitků a vzpomínek nejméně a bude tedy nejstručnější, což by asi nebylo moc vhodné. Tak jsem se rozhodl určit pořadí podle rozsahu svých zážitků, a tedy i textů, a to od nejstručnějšího do nejrozsáhlejšího, u čeho jsem už zůstal: Čína, Korea, Japonsko. Prosím v tom nehledat žádný jiný, nějak skrytý důvod.